Bylo zřejmé, že se za tu dobu nezměnil – stále vyhledával obdiv a pozornost, kterou si dokázal podmanit celý sál.
„Půjdu se na chvíli nadechnout,“ zamumlala Radka spíš pro sebe a tiše vyklouzla na balkon, kde byl chladnější vzduch.
Jakmile za sebou zavřela dveře, minulost ji zasáhla plnou silou. Obrazy, které se tolik let snažila vytěsnit, se vracely s nečekanou ostrostí. Jejich první polibek pod rozkvetlými stromy. Tanec na univerzitním plese, kdy ji držel pevně kolem pasu. Okamžik, kdy před ní poklekl s prstenem. A pak ten poslední rozhovor – jeho dlouhé vysvětlování a definitivní sbohem.
Objala si paže kolem těla a zvedla tvář k noční obloze, aby potlačila chvění, které jí projelo celým tělem.
„Omlouvám se, že jsem ti tak nečekaně vpadl do života,“ ozval se za ní známý hlas.
Radka na okamžik zavřela oči. Nemusela se otáčet, aby věděla, kdo stojí za ní.
„Proč ses vlastně vrátil?“ zeptala se unaveně.
Štěpán Švec k ní popošel blíž, jako by potřeboval zachytit její pohled. „Nemysli si, že jsem byl ty roky šťastný,“ vychrlil překotně. „To, co jsem tehdy udělal, mě mrzí víc, než si dokážeš představit.“
Radka se hořce pousmála. „A co s tím teď mám dělat? Tvoje lítost mi nevrátí roky, kdy jsem se učila žít bez tebe. Netušíš, kolik sil mě stálo se z toho vzpamatovat.“
Chtěl odpovědět, ale dveře na balkon se znovu otevřely.
Jindřich Válek stál nehnutě, rovný jako svíce. Jeho tvář byla klidná, téměř kamenná, přesto Radka vycítila, že slyšel dost.
„Volala chůva. Matyáš má horečku. Musíme hned odjet,“ pronesl pevným, chladným hlasem.
Bez námitek si od něj vzala kabát a společně odešli. Cesta domů proběhla v tísnivém tichu. Jindřich svíral volant a mlčel. Radka na něj několikrát pohlédla, ale nenašla odvahu prolomit napětí.
Jejich společnou minulost se Štěpánem znal od začátku – byl u toho. Právě on ji tehdy sbíral ze země, když se její svět rozpadl. Miloval ji dávno předtím, než si toho všimla, jenže ona patřila jinému.
Když ji před dvanácti lety požádal o ruku, otevřeně mu přiznala, že k němu necítí lásku.
„Stačí, že ji cítím já,“ odpověděl tehdy bez zaváhání. Věřil, že čas všechno promění.
Radka si ho vážila. Byl oporou, spolehlivým partnerem i skvělým otcem jejich dětí. Nikdy však ne tím mužem, po kterém by toužila. Po rozchodu se Štěpánem nabyla přesvědčení, že její srdce už zůstane prázdné, a manželství s Jindřichem brala spíš jako rozumné rozhodnutí než jako citovou volbu. Měla ho ráda, byla na něj navázaná, ale plamen, který kdysi cítila, patřil jen jedné osobě.
Doma proseděla polovinu noci u Matyášovy postele, dokud horečka neklesla a chlapec konečně neusnul. Když se vrátila do ložnice, Jindřich stále bděl.
„Teplota už je nižší,“ řekla tiše.
„To je dobře,“ odvětil stručně.
Napětí mezi nimi viselo ve vzduchu.
„Ten rozhovor na balkoně…“ začala opatrně. „Nic to neznamená. Já jen—“
Jindřich ji zastavil zdviženou rukou. „Nevysvětluj. Pojďme spát.“
Ráno vstávala nevyspaná a s těžkou hlavou. Nemocného syna musela nechat doma s chůvou, i když slíbila, že se vrátí dřív než obvykle.
V kanceláři ji hned u vstupu zastavily kolegyně s pobavenými úsměvy.
„Čeká na tebe dole nějaký muž,“ oznámily jí. „A mimochodem, dost pohledný.“
Významně na ni mrkly – a Radka v tu chvíli neměla nejmenší pochybnost, o jakou osobu jde.