„Hano, já tomu nějak nerozumím… co se ti to děje s obličejem?“ zeptal se Jakub Modrý ve chvíli, kdy už poslední hosté odešli. Oslavenkyně, vyčerpaná, ale stále spokojená z vydařeného večera, právě skládala poslední talíře do myčky, když se její manžel rozhodl otevřít další z těch svých „upřímných“ rozhovorů.
Nebyl to ojedinělý výstup. Během posledních týdnů se podobné situace opakovaly až podezřele často. Vždy se našel nový důvod k výčitkám a pokaždé se to nějakým záhadným způsobem obrátilo proti ní. Nakonec byla tou, kdo se omlouval, i když vlastně netušila za co.
Dnes si však umínila, že už ustupovat nebude.
„Co konkrétně ti na mém obličeji vadí, Jakube?“ odpověděla klidně, ale pevně. „Jsem po oslavě unavená, to je celé. Jestli očekáváš, že budu dva roky po svatbě chodit nepřetržitě s nalepeným úsměvem, pak ses na mě za tu dobu asi moc nedíval.“
„Jako by bylo na co koukat,“ utrousil jízlivě. Hana poznámku přešla mlčením, zato další otázku už ignorovat nemohla.
„Viděl jsem, jak ses radovala z ostatních dárků. Ten můj tě očividně nepotěšil. Tak mě zajímá, co je zase špatně. Vybíral jsem ho pečlivě, chtěl jsem ti udělat radost, a ty ses tvářila, jako bych ti dal něco odporného.“
„Nevím, jak moc pečlivě jsi vybíral,“ nadechla se, „ale za dva roky by sis mohl zapamatovat jednu věc – nesnáším citrusové vůně. Je to jediný typ parfemace, ze kterého mi je vyloženě nepříjemně.“
„Všechno, co takhle voní, posílám dál. Buď mamince, nebo mladší sestře. Mimochodem, jí se ta sada na barvené vlasy hodí mnohem víc. V patnácti si za posledního půl roku změnila barvu už potřetí. Já jsem si vlasy nikdy nebarvila. I toho sis mohl všimnout.“
„Takže mi teď otevřeně říkáš, že moje dárky stojí za nic?“
„Nenaznačuji to. Říkám to napřímo – ano. Stačilo otevřít můj seznam přání a vybrat cokoli odtud. Už dva měsíce ho mám připnutý na svém profilu. A ty mě sleduješ.“
„Ještě abych studoval nějaké seznamy! Copak nemám jiné starosti? A vůbec – nejde přece o samotný dárek…“