„Ty nemáš ani špetku studu! Nejsi máma, ale kukačka, co odhazuje vlastní hnízdo!“ křičel manžel a rozkročil se ve dveřích tak, aby Veronice Řezníkové znemožnil projít ven.
„Říkala jsem ti, že sis ji neměl brát!“ přisadila si tchyně a s námahou se opírala o hůl. „Tohle není žena do rodiny! V takové chvíli všechny opustí a ještě si z toho dělá legraci!“ Pokoušela se snaše hůlkou alespoň dotknout, jako by ji chtěla přimět k rozumu.
„Mě to vůbec nepřekvapuje,“ přidala se dcera a v hlase jí zaznívala jízlivost. „Vždycky jsem věděla, že jsi lakomá, malicherná a závistivá. Nedokázala ses smířit s tím, že jsem šťastná, zatímco ty ne.“ Snažila se matku zasáhnout co nejbolestivěji, ale zároveň tak, aby ji to přece jen nepřimělo skutečně odejít.
Veronika, střed všeho toho divadla, stála opřená o zárubeň. Vypadala unaveně, téměř lhostejně. Pohledem klouzala po displeji mobilu a okolní křik jako by se jí netýkal.
„To je úžasné,“ utrousila ironicky. „Slíbili, že auto přijede do pěti minut. Chtěla jsem jen krátkou scénu na rozloučenou, a zatím sleduju drama o třech dějstvích.“
„Ona si z nás ještě utahuje! To jsem si tedy vybral – hotové monstrum!“ rozhodil rukama manžel, teatrálně mrštil ovladačem o zem a odebral se zpět na své obvyklé místo na gauči před televizí.
„Nezapomeň, že má tvoje maminka za půl hodiny dostat polévku,“ poznamenala klidně Veronika a znovu zkontrolovala čas. „Být tebou, pohnula bych si.“ Taxi mělo dávno stát před domem, ale zpoždění jen prodlužovalo jejich herecké výstupy.
Už je neposlouchala. Věděla, že udělají cokoli, jen aby ji dostali zpátky k plotně a k dřezu. Jenže ona už neměla sílu ani chuť dál snášet roli služky ve vlastním domě.
Konečně zazvonil telefon. Řidič oznamoval příjezd. Veronika popadla kufr, ani se neohlédla, a vykročila ze dveří. Ani na vteřinu ji nenapadlo, že by měla zůstat.
„Takže je to správné rozhodnutí,“ problesklo jí hlavou, když za ní zaklaply dveře výtahu.
Události, které ji k tomuto kroku přivedly, se začaly řetězit zhruba před čtyřmi měsíci. Tehdy její dcera Tereza Mlynářová, sotva pár týdnů plnoletá, přišla s přiznáním, že čeká dítě. Bylo to úplné začátky těhotenství, ale Tereza měla jasno – dítě si nechá.
Krátce předtím ji navštívil její přítel Roman Moravec. Oznámil jí, že odjíždí studovat do zahraničí. Rodiče mu vše zařídili a návrat byl plánovaný nejdřív za rok.
„Terezo, bylo by lepší, kdybys nerodila,“ začal opatrně. „Na to být tátou jsem fakt moc mladý. Když se to naši dozvěděli, spustili hotový poplach. Málem mě nepustili z domu.“
„To je skvělé,“ vyjela na něj. „A co mám dělat já?“
„No… prostě to nechat být. Přinesl jsem ti peníze na… vyřešení situace.“ Sáhl do kapsy a vytáhl několik bankovek.
„Zbláznil ses?“ vyhrkly jí do očí slzy. „Je to přece naše dítě!“
„Vždyť jsem sám ještě dítě!“ zvýšil hlas. „Osmnáct mi bylo teprve před týdnem! Klidně bych mohl tvrdit, že jsi mě svedla!“
„Ještě slovo a jednu ti vrazím,“ odsekla. „Mně bylo osmnáct o den dřív než tobě. A kdo ví, kdy k tomu došlo! Přemýšlej radši, jak to chceme řešit. Jestli odjedeš, jak mám dítě vychovávat?“
„Žádné dítě nebude,“ trval na svém. „Jaká by z tebe byla máma? Neumíš ani uvařit čaj, natož se postarat o mimino.“
„A ty bys byl snad ideální otec?“
„Já jím být nechci!“ vyštěkl. „Odcházím. Tady máš ty peníze. Napiš, až to bude za tebou.“
„Pošlu ti fotku z porodnice, zbabělče!“ křikla za ním Tereza a mrštila po něm polštář. Uhnul, ale polštář srazil z poličky porcelánovou figurku, dárek od babičky za výborné vysvědčení. Soška se roztříštila na kusy.
Rachot přivolal rodiče. Už delší dobu tušili, že mezi mladými to jiskří.
„Terezo, co se děje?“ snažil se ji uklidnit otec, zatímco matka klekla a sbírala střepy. Roman využil zmatku a tiše zmizel ze dveří. Od té chvíle ho Tereza už nikdy neviděla.
„Ten zbabělec… on…“ vzlykala dívka a rozmazávala si po tváři řasenku.
„Co udělal?“ ptal se otec tiše.
„Nechal mě tu samotnou!“ koktala mezi slzami. „A já… já…“
„Co ty?“ naléhal.
Tereza se nadechla, hlas se jí zlomil a téměř zavyl: „A já jsem těhotná.“