To slovo z ní vyšlo spíš jako bolestný nářek než jako obyčejné sdělení.
Veronika Řezníková, která právě dosbírala poslední střepy z podlahy, je v šoku znovu upustila. Prudce se narovnala, až se temenem udeřila o spodní hranu police, a s tlumeným výkřikem se chytila za hlavu. Slzy jí vyhrkly do očí, ale přesto se otočila k dceři.
„Co jsi to právě řekla?“ vydechla nevěřícně.
„Čekám dítě,“ zopakovala Tereza Mlynářová mezi popotahováním.
„Proč tu tak křičíte?“ ozval se od dveří starší hlas. Do pokoje pomalu vešla Lubošova matka, která s nimi už několik let bydlela.
Luboš Beneš se náhle rozzářil, jako by slyšel tu nejkrásnější zprávu na světě. „Mami, představ si to! Budeme mít vnouče. Tereza bude maminka!“
„No, je to brzy,“ zamručela babička, ale v očích jí zajiskřilo. „Když už se to stalo, tak se to musí přijmout. Děti jsou dar.“
Všichni tři se pak podívali na Veroniku. Ta zatím mlčela. Neprojevila radost ani pohoršení, jen stála a svírala si čelo, kde jí rychle naskakovala boule.
„V kolikátém jsi týdnu?“ zeptala se nakonec stroze.
„Šestém,“ odpověděla Tereza tišeji.
„Zítra jdeš k lékaři,“ rozhodla Veronika bez zaváhání. „A pak si vyřídíme žádanku. Dokud je čas.“
„Jakou žádanku?“ zarazila se dcera, které už odvaha stoupla díky podpoře otce i babičky.
„Na ukončení těhotenství. Jsi ještě dítě. A já další hladový krk neuživím!“ vybuchla Veronika.
Tereza se znovu rozplakala. Babička ji objala kolem ramen a konejšivě hladila po vlasech. Luboš se na manželku díval s výčitkou, jako by ji chtěl pohledem propálit skrz naskrz. Veronika bez dalšího slova odešla do kuchyně a otevřela mrazák.
„Ještě tak otřes mozku mi chyběl,“ bručela si pro sebe, když si do utěrky balila kostky ledu. „Zítra mám jít do práce… to je opravdu skvělý.“
Luboš přiběhl za ní. „Ty jsi bezcitná! Vždyť je to naše dcera!“ rozhodil rukama.
„To je opravdu idylka,“ utrousila ironicky, aniž by se na něj podívala.
„Mluvíme o našem vnukovi nebo vnučce!“
„Luboši, někdy si říkám, že jsi promarnil kariéru na divadle. Tak procítěný výkon jsem dlouho neviděla,“ odsekla. „Možná by ses mohl vrhnout do práce se stejným nadšením. Kdybys konečně vydělával víc než pár měsíců v roce, možná bychom si další dítě mohli dovolit.“
„Já práci mám!“ ohradil se dotčeně.
„Pět měsíců ročně,“ připomněla chladně. „Zbytek času sedíš doma a čekáš na zázrak.“
Do kuchyně se přišourala i babička. „Vy jste se zbláznili? Chcete zahubit moje první pravnouče?“
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla Veronika sarkasticky. „Jestli jste pro narození dítěte, klidně si najděte zaměstnání, plaťte si léčbu, vařte si dietní jídla a k tomu ještě připravujte obědy pro mladou maminku. A až bude potřeba kočárek, postýlka, oblečení, pleny a kdovíco ještě, určitě to taky zvládnete.“
S ledovým obkladem na hlavě se přesunula do obýváku a opatrně si lehla na gauč. Sotva zavřela oči, už nad ní stáli všichni tři.
„Mami,“ vzlykla Tereza, „já to dítě chci. Cítím, že to dokážu. Je to moje rozhodnutí.“
„Veroniko,“ přidal se Luboš patetickým tónem, „je to náš vnuk. Musíme Tereze pomoct.“
„Neber si to na svědomí,“ zahrozila tchyně. „Takový hřích by tě dohnal.“
Veronika si zakryla oči rukou. Myšlenky jí vířily, hlava pulsovala bolestí a všechno se slévalo do jednoho nepřehledného hluku. Bylo jí líto nenarozeného dítěte. Opravdu. Jenže dobře věděla, co znamená vychovávat potomka bez jistoty a bez prostředků. Před patnácti lety sama podstoupila interrupci, protože tehdy pochopila, že další dítě neutáhne ani psychicky, ani finančně. Tehdy byla mladší a silnější. Dnes, ve čtyřiceti, se cítila vyčerpaná na kost.
Poslední dekáda jejího manželství byla spíš přežíváním než životem. Luboš přišel o stabilní místo, nějaký čas utíkal k alkoholu, pak se vrhal do podivných „projektů“, které nikdy dlouho nevydržely. Občas si našel práci, ale výdělek vydržel sotva pár měsíců. Přesto ho nedokázala opustit. Byl to otec její dcery, nebyl jí lhostejný. A navíc tu byla jeho nemocná matka, která potřebovala péči. Lékařům se sice podařilo zastavit nejhorší průběh nemoci, ale bez pravidelné léčby a každodenní pomoci by se její stav rychle zhoršil.