„Aspoň vidíte, že umím počítat,“ dodala Tereza Mlynářová s náznakem vítězství v hlase.
„Veroniko Řezníková! Podívej se, kam jsi to nechala dojít! Vlastní dcera uvažuje o tom, že se zbaví dítěte! To je hřích!“ bědovala tchyně a teatrálně sepjala ruce.
„Já jsem si tím taky prošla a svět se nezbořil,“ vyklouzlo z Veroniky dřív, než si to stihla rozmyslet.
„Jak to myslíš?“ vyjekla starší žena a zůstala na ni zírat.
„To si necháme na jindy. Teď mě zajímá jediné,“ obrátila se Veronika zpět k dceři. „Tak jak ses opravdu rozhodla?“
Tereza zaváhala. Už pochopila, že s matkou tentokrát nepohne. O dítě ve skutečnosti nestála. Doufala jen, že se otec vrátí a ona z něj vytříská slušné peníze na výživném. Když ale viděla, že manipulace nezabírá, rozhodla se riskovat.
„Rozmyslela jsem si to. Nechám si ho. Je to moje chyba, tak si to taky sama odnesu. Porodím, vychovám, postarám se,“ pronesla pevným tónem.
„Výborně!“ zatleskala Veronika až přehnaně nadšeně. „Krásný projev. A teď poslouchejte moje rozhodnutí. Já už tenhle cirkus dál táhnout nehodlám. Dneska si sbalím věci a odstěhuju se. Terezo, domácnost přechází na tebe – vaření, úklid, všechno. Jak připravovat jídlo babičce ti sepíšu, má přísnou dietu a sama to nezvládne. Luboši Beneši, budeš si muset najít práci. Už vás živit nehodlám. Když jste se shodli, že dítě zůstane, tak si to užijte se vším všudy. Buďte rodina.“
„A ty jako kam?“ ozvali se všichni tři současně.
„Já? Už mám domluvený podnájem. Spíš pokoj, ale mně to stačí. Budu mít menší výdaje a konečně i čas sama na sebe. Zajdu si ke kadeřnici, na manikúru, možná si koupím něco na sebe. A hlavně se vyspím. Přestanu brát brigády.“
„Takže si budeš lebedit, zatímco my se tu udřeme?“ došlo tchyni.
„Přesně tak. Vezmete si na starost tu část mých povinností, kterou jsem dělala kromě vydělávání peněz. Věřím, že to zvládnete,“ odpověděla klidně Veronika a odešla balit.
Zatímco skládala oblečení do kufru, poslouchala směs urážek, výčitek i kleteb. Když došla slovní zásoba nadávek, přišly na řadu hrozby a dramatické scénáře. Nehnulo to s ní. Prohlédla si byt, jestli si má vzít ještě něco pro základní pohodlí, ale nakonec si řekla, že jí postačí klid. Vytáhla mobil a objednala taxi. To rodinu rozzuřilo definitivně.
„Sobecká! Bez svědomí! Hrozná matka!“ křičel Luboš Beneš. „Celou dobu jsem žil s netvorem!“
„Opustit rodinu v takové chvíli! To se ti vrátí!“ přidala se tchyně s patosem.
Veronika odtrhla pohled od displeje. „Paní, měla byste si jít lehnout. A přestaňte si hrát na čarodějnici z rodinné kroniky.“
Tereza se nadechla: „Pro mě odteď nejsi máma! Myslela jsem, že mě podržíš!“
„Nechci si na krk věšet další břemeno,“ odpověděla unaveně Veronika. „A tobě aspoň dávám šanci okusit realitu, která tě čeká.“
„Naposledy ti říkám – rozmysli si to! Je to naše vnouče! Bude potřebovat pomoc! Jakmile projdeš těmi dveřmi, už se nevracej!“ burácel Luboš.
„Ty bys měl zkusit divadlo. Takový výkon by byla škoda zahodit,“ mávla rukou.
„Ještě se vysmívá!“ procedil mezi zuby a zmizel v pokoji, kde sebou praštil na gauč.
„Nezapomeň, že za půl hodiny má tvoje matka jíst. Dietní polévka se sama neuvaří,“ připomněla mu Veronika a podívala se na hodinky. Taxi mělo zpoždění, což dávalo příbuzným další prostor k dramatickým výstupům.
Neodpovídala už na nic. Věděla, že pokud by teď couvla, vrátí se do stejného kolotoče jako dřív – jen s dalším dítětem na bedrech. To odmítala.
Konečně zazvonil telefon. Řidič čekal před domem. Veronika popadla kufr a bez ohlédnutí vyšla ven. Ani na vteřinu ji nenapadlo zůstat.
„Dělám správnou věc,“ ujistila sama sebe.
O čtrnáct dní později se dozvěděla, že Tereza těhotenství nakonec ukončila a znovu odešla z domu – prý za prací či studiem. Luboš si našel místo jako domovník, protože nájem i náklady na léky a stravu jeho matky nebyly malé. Nikdo Veroniku neprosili, aby se vrátila. A ona se vracet nechtěla. Zvládli to bez ní.
A tím si byla jistá víc než kdy dřív – rozhodla se správně.