Péče o tchyni tak zůstávala plně na Veronice Řezníkové. Lékařům se sice podařilo nemoc zastavit, ale bez pravidelných kontrol, léků a vyvážené stravy by se její stav rychle zhoršil. A právě jídlo, dietní i běžné, připravovala každý den výhradně Veronika.
Ze všeho nejvíc ji však trápila dcera. Tereza Mlynářová byla neklidná, tvrdohlavá a vzdorovitá. V patnácti sekla se školou a od té doby přecházela z jednoho učiliště na druhé. Nikde nevydržela déle než pár měsíců. Tomu chaosu říkala „hledání vlastní cesty“.
Před rokem to vypadalo nadějně. Tereza si našla slušného přítele, zůstala na jednom oboru a dokonce ji začalo učení zajímat. Jenže vztah skončil – a to teprve před několika hodinami. Co bude dál, Veronika netušila. Jediný stabilní příjem měla ona sama. Manžela, dceru i tchyni se už naučila nějak snášet. Ale miminko? Novorozeně, které bude plakat ve dne v noci a spolyká další peníze? První rok s Terezou si pamatovala až příliš živě. Dcera tehdy křičela téměř nepřetržitě a nikdo z rodiny nepovažoval za nutné mladé matce pomoci. Na to období vzpomínala s mrazením. Představa, že by si tím měla projít znovu, ji děsila.
Nejvíc ji rozčilovalo, že ostatní jako by problém vůbec neviděli. Nebo ho vidět nechtěli.
„Když přijde dítě, přijde i štěstí. Každé miminko je dar,“ opakovala tchyně naučené fráze s přesvědčením, které Veroniku dohánělo k šílenství.
To už nevydržela. Vyskočila tak prudce, až se z misky na stole vysypaly kostky ledu na gauč.
„Jaký dar? Proberte se! Sotva vyžijeme z mé výplaty, abychom neskončili pod mostem! Beru každou brigádu, co se namane, a stejně to nestačí ani na základní věci. Všichni jste se mi usadili na zádech a tváříte se, že je to samozřejmost. Doma nepomůžete, peníze nepřinesete.“
„Já mám důchod,“ ozvala se uraženě tchyně.
„Který padne na vaše léky a speciální stravu,“ odsekla Veronika.
„A já snad nepracuju?“ přidal se Luboš Beneš dotčeně.
„Půl roku! A pak dalšího půl roku ležíš na gauči a přemýšlíš o svých projektech. Nevyhodila jsem tě jen proto, že bys během týdne propadl alkoholu a tvoje máma by bez péče dlouho nepřežila!“
Do hádky vstoupila Tereza.
„Takže když nemám práci, nemám právo mít dítě? To mi chceš říct?“ Začínala se vzpamatovávat a v očích jí blýskalo. Byla jako malý had – ne smrtelně jedovatý, ale připravený uštknout.
„Ne, nemáš na to podmínky! Je to výsledek vaší nezralosti a tvrdohlavosti. Pokud si ho chceš nechat, prosím. Ale postarej se sama. Najdi si práci, dokud je čas, vydělej si na mateřskou. A pak se otáčej, jak umíš. Ode mě pomoc nečekej. Už nemám sílu živit další hladový krk.“
Popadla bundu a vyšla ven. Potřebovala se nadechnout studeného vzduchu a srovnat si myšlenky. A hlavně najít způsob, jak dceru přesvědčit, aby těhotenství ukončila, dokud je to ještě možné.
Obešla blok několikrát dokola, ale žádné rozumné řešení nepřicházelo. Na další hádku neměla energii, ale dělat, že se nic neděje, také nešlo. Dítě není panenka. Čas běžel a rozhodnutí bylo nutné udělat rychle.
Když došla k dětskému hřišti, unaveně klesla na lavičku. Pět let pracovala bez dovolené a bez víkendů. Přesto si nedokázala vytvořit ani malou finanční rezervu. Žili od výplaty k výplatě. A teď všichni doma působili dojmem, že ke štěstí jim chybí už jen kočárek.
Na nástěnce vedle hřiště ji zaujal inzerát o pronájmu bytu. Myšlenka se zrodila téměř okamžitě – jednoduchá a překvapivě jasná.
Když se vrátila domů, sotva překročila práh, Luboš Beneš se na ni podíval s povýšeným výrazem.
„Tak co, uklidnila ses?“
„To je vrchol! Chtít připravit moji pravnučku o život!“ spustila tchyně a teatrálně si otřela slzu.
Veronika si jich nevšímala a obrátila se k dceři. „Takže si to rozmyslela?“
„Jasně,“ odpověděla Tereza klidně. „Když bych to měla táhnout sama, tak ne. Radši se vrátím ke studiu.“
„To je náhlý zájem o vzdělání?“ pozvedla Veronika obočí.
„Potřebuju si najít bohatého chlapa. A bez školy těžko někoho sbalím,“ prohlásila Tereza bez obalu. „Takže jsem se rozhodla, že se přestěhuju k vám. Ušetřím za nájem. Tady je taky učiliště. Sice žádná sláva, ale lepší být s vámi než sama.“