„Radime, promiň, ale dál už pracovat nezvládnu,“ vyslovila Tereza Králová tiše větu, kterou si v hlavě přehrávala celé dny. Na ten rozhovor se připravovala dlouho. A zároveň se ho děsila.
Věděla totiž moc dobře, jaký postoj její muž zastává. O dětech nechtěl ani slyšet. Nejednou jí bez obalu řekl, že pokud někdy otěhotní, bude to výhradně její starost.
Jenže spolu žili přes pět let. Tereza k Radimovi přilnula tak silně, až měla někdy pocit, že bez něj nedokáže ani nadechnout. Představovala si, že jejich manželství je pevné a nezničitelné. Říkala si, že mnoho lidí děti zpočátku odmítá, ale když pak drží vlastní miminko v náručí, všechno se změní. Copak lze nemilovat dítě, které vzešlo z lásky? Z jejich společné lásky.
O peníze nouzi neměli. Radim Bartoš se s oblibou tvářil jako nespoutaný samotář, miloval vyjížďky na motorce s kamarády a vítr v zádech. Přesto si dokázal najít čas i na zakázky – rekonstruovali byty a postupně si vybudovali malé rodinné podnikání. Klientela byla stálá, práce dost. Pokud by Tereza na čas vypadla, příjem by to zásadně neohrozilo. Radim by jednoduše přibral dalšího řemeslníka. Nic víc.
Stál k ní zády, a tak si nevšiml, že za ním drobná tmavovlasá žena s krátkým sestřihem přichází s rozechvělýma rukama. Mezi prsty svírala těhotenský test se dvěma jasnými čárkami a mlčky ho k němu vztahovala jako tichou prosbu. Čekala na ortel. Přijme tu zprávu jako dar? Nebo jako důvod všechno ukončit? Doufala v zázrak, ale byla připravená i na nejhorší. Jedno však věděla jistě – své dítě nezradí.
Teprve po chvíli se otočil. Vysoký, statný blondýn si ji přeměřil chladným pohledem a pak sklouzl očima k proužku papíru v jejích dlaních. Rty se mu stáhly do nelibé grimasy.
„Dám ti peníze, abys to vyřešila,“ pronesl bez emocí.
„Já si to dítě chci nechat! Milujeme se přece. A budeme milovat i jeho,“ vyhrkla Tereza zoufale, hlas se jí třásl jako zraněnému ptákovi, který brání své mládě před lovcem.
„Nebudu se opakovat,“ odpověděl tvrdě Radim. „Týden tu nebudu. A až se vrátím, všechno musí být při starém. Žádné scény. Peníze nechám na nočním stolku. Nevolej mi. Je to jasné?“
„Tak tedy…“ vzlykla. Chtěla dodat, že v tom případě spolu nemohou zůstat, ale slova jí uvízla v krku. On si její ticho vyložil po svém a spokojeně přikývl.
„Šikovná holka. Věděl jsem, že nejsi jako ostatní. Ty přece zůstaneš se mnou.“
Velkou dlaní jí nadzvedl bradu, téměř něžně, jako by byla z porcelánu, a lehce se dotkl jejích rtů. Tereza polibek instinktivně opětovala. Poprvé za celé manželství však necítila nic než prázdnotu. V okamžiku, kdy vyslovil své kruté rozhodnutí, se v ní cosi zlomilo. Láska, kterou k němu chovala, se začala rozplývat a ona tušila, že jednoho dne zmizí docela – a už se k ní nikdy nevrátí.