Nelitovala by toho. A jako tichá připomínka téhle lásky by tu zůstalo dítě. Pokud by se narodil chlapec, napadlo ji, že by mu mohla dát jméno po Radimu Bartošovi. Možná. Kdo ví.
Vzápětí tu myšlenku zavrhla. Ne, to by nebylo správné. Každý člověk má mít vlastní jméno i vlastní cestu. Její syn si zaslouží svůj osud, ne nést tíhu cizího. Tereza Králová pro něj vybojuje právo narodit se a žít. A i kdyby ho na tomto světě čekala jen ona sama, nebude to málo.
„Vůbec ne… Věř mi, maličký, jsou děti, na které nečeká vůbec nikdo,“ vyklouzlo jí tiše ze rtů. Nechtěla mluvit nahlas, ale přesto ji Radim zaslechl, i když slovům nerozuměl.
„Co jsi říkala?“ obrátil se k ní.
„Nic důležitého. Zase přemýšlím o hloupostech,“ odpověděla s unaveným povzdechem.
Nedokázala mu slíbit, že tu na něj bude poslušně čekat. Lhát neuměla. Nikdy to nesvedla – a právě tahle vlastnost jí v životě přinesla víc trápení než užitku. Přesto by se nezměnila. Taková prostě byla.
O svých skutečných rodičích věděla jediné: že s jejím příchodem zřejmě nepočítali. Jinak by přece neskončila hned po narození v kojeneckém ústavu.
Když byla malá, osvojili si ji manželé. Ivana Malíková, její nová maminka, však postupně propadla alkoholu a nedokázala se z toho dostat. Manžel ji opustil. A Terezu po půl roce vrátili zpátky – jako něco, co se neosvědčilo. Bylo jí pět.
Podruhé dostala šanci v osmi letech. Jenže ani tehdy to netrvalo dlouho. Náhradní rodiče byli zklamaní – připadala jim příliš uzavřená, smutná, málo přístupná. Dagmar Hlaváčová, další žena, která jí měla říkat dcero, tehdy prohlásila:
„Tohle dítě je jako bezedná studna. Tolik lásky jí dát nedokážeme. Je to chodící neštěstí. Od té doby, co je u nás, se mi všechno hroutí. Měla jsem dostat roli ve filmu a nakonec z toho nic nebylo. Myslela jsem, že dobrý skutek se mi vrátí, ale místo toho přišla smůla.“
Tehdy si Tereza řekla, že už se nikdy nebude snažit být hodná a přívětivá. Když se objevili další zájemci o adopci, říkala jim bez obalu:
„Se mnou si přinesete smůlu. Jedna maminka kvůli mně propadla pití. A druhé jsem štěstí nepřinesla, spíš naopak.“
Lidé po takových slovech rychle mizeli. Vychovatelé jí domlouvali, že si takhle zavírá dveře. Ona to však viděla jinak. Další odmítnutí by už nepřežila. Jednou zaslechla na chodbě manželský pár, který o ni projevil zájem, jak si šeptá, že když si vezmou dítě z domova, možná se jim narodí vlastní. A až se to stane, tuhle zachmuřenou holku zase vrátí. Vždyť je zvyklá. Horší už to pro ni nebude.
V sedmnácti letech potkala Radima Bartoše. Byl stejně starý jako ona. Jeho otec brutálně napadl jeho matku a skončil ve vězení. Maminka zůstala po útoku invalidní a brzy poté zemřela.
Radim tehdy působil jako člověk, který přišel o všechno a ztratil pevnou půdu pod nohama.