Sobota začala rachotem, který mě vytrhl z polospánku. Ještě jsem ležela zachumlaná pod peřinou, když se z kuchyně ozvala rána, jako by někdo shodil pánev na zem, a hned nato Pavlovo tlumené zaklení. O víkendech vstával zásadně dřív než já. Byl přesvědčený, že volný den je určený k práci a dohánění restů, ne k lenošení.
— Jano, vstáváš? — zavolal na mě od sporáku. — Snídaně je hotová!
Neochotně jsem se protáhla a vyhrabala se z tepla přikrývky. Za oknem se táhl studený májový déšť, drobné kapky stékaly po skle a obloha měla barvu mokrého betonu. Představa, že si natáhnu gumáky a pojedu na chatu, mi připadala čím dál méně lákavá. Jenže jsme si slíbili, že právě tenhle víkend začneme sázet.
V kuchyni mě čekal obrázek, který mě zarazil. Pavel stál u plotny v mé květované zástěře a působil nezvykle nervózně. Na stole už byly připravené chleby se sýrem a šunkou, vedle nich dvě plné hrnky kávy.
— Sedni si a najez se, — vybídl mě až příliš horlivě a přisunul ke mně talíř. — Dneska nás čeká důležitý den.
Posadila jsem se a mlčky si ho prohlížela. Obvykle mě v sobotu popoháněl, že se loudám, a teď najednou chystal snídani sám. Něco tu nehrálo.
— Jak důležitý? Vždyť leje, — napila jsem se kávy. — Nemůžeme jet zítra? Chtěla jsem se dneska stavit u mámy.
Pavel se na okamžik zarazil, pohrával si s lžičkou a pak ji položil.
— Ne, dneska musíme. Přemýšlel jsem o tom… je čas vrhnout se na záhony, Jani. — Pokusil se o úsměv, ale koutky mu ztuhly. — Jahody určitě zahnívají, plevel roste jak o závod. Když to necháme být, nebude nic.
Mluvil, jako by přednášel zahrádkářský manuál, a přitom se díval stranou, ven do deště.
— Pavle, co se děje? — odsunula jsem hrnek. — Vždycky tam jezdíme spolu. Proč tak najednou spěcháš? Máš večer něco domluveného?
— Jaképak plány, — zvedl se prudce a přešel k oknu. — Práce nad hlavu. V pondělí odevzdávám zprávu. Když odjedu, nestihnu to. Ty si tam aspoň vyčistíš hlavu. Déšť ustává, vidíš? Zavolám ti večer.
Byl příliš rychlý, příliš uhlazený. Jako by si řeč nacvičil.
— Zavoláš večer? — zopakovala jsem. — A já tam mám sama tahat konve a rýt se v blátě, zatímco ty budeš doma?
— Proboha, zase začínáš, — otočil se a v očích se mu objevil podrážděný výraz, který nesnáším. — Dělám to pro nás oba. A tebe to tam baví.
Bavilo. Ale když jsme byli spolu. Když jsme po práci seděli na terase a smáli se. Ne když mám sama bloudit prázdným domem pod šedým nebem.
— Sama tam jezdit nechci, — řekla jsem pevně. — Pojeďme zítra oba.
— Jano, — jeho hlas ztvrdl, — už jsem rozhodl. Nádrž je plná, tašku jsem ti sbalil. Prosím, bez scén. Potřebuju klid. V neděli tě vyzvednu.
Dívala jsem se na něj dlouho. Uhnul pohledem a začal utírat dokonale čistou desku linky. V tu chvíli mi v kabelce zazvonil telefon. Volala Lucie.
— Ahoj, — řekla jsem a nespustila Pavla z očí.
— Čau, Jani! Co dneska? Nezajdeme do kina? Dávají komedii, potřebujeme se zasmát! — štěbetala nadšeně.
— Asi pojedu na chatu, — odpověděla jsem klidně.
— Cože? V tomhle počasí? Jsi normální? A sama? — zděsila se. — Vzpomeň si na ty sousedy s kozama!
— Plot je vysoký, — pokrčila jsem rameny.
— A Pavel? Ten jede taky?
— Ne. Má práci.
— Jasně, práci, — odfrkla si. — Dej si pozor, jo? Kdyby něco, volej.
Když jsem hovor ukončila, Pavel se hned zeptal:
— Co chtěla?
— Kino.
Viditelně si oddechl.
Za půl hodiny jsem stála přede dveřmi bytu v džínách a bundě, s taškou jídla a gumáky v ruce. Pavel mě políbil na tvář.
— Klíče máš?
— Mám.
Ani nepočkal, až dojdu k výtahu. Dveře za mnou zapadly rychleji než obvykle.
Cesta trvala sotva hodinu. Stěrače rytmicky škrábaly po skle a já přemílala ranní rozhovor. Proč ta přetvářka? Proč ten falešný optimismus?
Zavolala jsem mu z handsfree.
— Co je? — zněl napjatě.
— Pavle, děje se něco?
— Neděje. Řídíš? Zavolám později, mám hovor.
Spojení přerušil.
Na vrátnici zahrádkářské kolonie jsem kývla panu Milanovi, starému správci, a zajela po rozbahněné cestě k našemu pozemku u lesa. Když jsem zastavila u brány, zarazila jsem se. Na vratech visel nový zámek. Lesklý, masivní. Ten náš starý nikde.
Možná ho Pavel vyměnil? Vytáhla jsem klíče. Nešly do něj.
Srdce mi poskočilo. Odemkla jsem alespoň malou branku — ta zůstala původní. Vešla jsem dovnitř.
Zahrada byla uklizená až podezřele. Cestičky zametené, keře zastřižené. A mezi domem a kůlnou se houpalo prádlo. Cizí, vybledlé, nehezké.
Pomalu jsem vystoupala na verandu. Dveře nebyly zamčené.
Uvnitř to vonělo po polévce a kouři. Na polici stály jiné hrnky. Otevřela jsem dveře do kuchyně.
U stolu seděly dvě ženy. Starší, obtloustlá s šedivým drdolem a pronikavýma očima. A vedle ní další, podobná. Na mém sporáku pískala konvice.
— Dobrý den… — vydechla jsem. — Kdo jste?
Žena s drdolem se usmála sladce.
— Janičko! Tak jsi přijela! S Marií tu pijeme čaj. Pavel říkal, že dnes dorazíš.
Pavel říkal?
Druhá žena — Marie — mě sledovala přes brýle.
— Co tady děláte? — hlesla jsem.
— No bydlíme tu teď, — odpověděla Marta, Pavlova matka, protože jsem ji konečně poznala. — Pavel souhlasil. Neboj, nepřekážíme.
Řekla to tak samozřejmě, až se mi zatmělo před očima.
— Prosím? — vydechla jsem.
— Ten dům přece stavěl můj syn, — zúžila oči. — Takže je jeho. A on nás sem pustil.
Zašla jsem do ložnice. Na posteli bylo cizí povlečení, na toaletce laky a hřebeny, ve skříni mé věci naházené dole, nahoře jejich hadry.
V další místnosti ležela na rozkládacím lůžku mladá žena s dítětem. Lakovala si nehty mým lakem.
— Ty jsi kdo? — vyštěkla.
— Já tu bydlím.
— Aha. Já Petra, dcera strýce Milana.
Můj lak svírala mezi prsty.
Vrátila jsem se do kuchyně.
— Kdo jsou všichni ti lidé?
— Rodina, — pokrčila Marta rameny. — Milan s dcerou a pravnukem. Do podzimu tu budou.
— Do podzimu? — zvýšila jsem hlas. — A mě se nikdo nezeptal?
— Nepřeháněj.
Zavolala jsem Pavlovi.
— Ty jsi věděl, že tu bydlí? — křičela jsem.
— Ano. Je to rodina. Nechovej se hystericky, — odbyl mě.
Hovor ukončil.
Opřela jsem se v komoře o zeď. Z kuchyně se ozvalo:
— Nervózní je, — utrousila Marta. — Pavel si ji musí srovnat.
Vrátila jsem se a sedla si stranou.
— Mám hlad, — řekla jsem tiše.
— Uvař si, — odpověděla Marta chladně.
Vzala jsem si své jídlo a vyšla ven na schody. Déšť ustal. Cizí prádlo se pohupovalo ve větru.
Zavolala jsem Lucii.
— Jsou tam všichni. I s dítětem. Vyměnili zámky.
— Cože?! A Pavel to ví?
— Pustil je sem.
— Jano, to je tvoje nemovitost taky! Zavolej policii!
— Bojím se.
— Nemáš čeho! Patří ti to napůl!
Její slova mi dodala trochu odvahy. Ano. Dům jsme koupili v manželství. Mám právo rozhodovat.
Vstala jsem ze schodů, otřela si ruce do džín a s nově nabytým odhodláním zamířila zpět do domu, rozhodnutá si s Martou promluvit tak, aby konečně pochopila, že tady nejsem návštěva, ale spolumajitelka, a že tohle rozhodně neskončí tak, jak si ona představuje.