„Milan na to nepřistoupí,“ ozval se Pavel po chvíli tlumeným hlasem. „Už dávno říkal, že chce na chatě bydlet natrvalo. Plánuje tam investovat, dodělat přístavbu.“
„Tak si kupím malý byt a vy tam zůstaňte spolu,“ odpověděla jsem chladně. „Je mi to jedno. Podávám žádost o rozvod a chci majetek rozdělit.“
„Jano, prosím tě, nerozvádějme se,“ zaprosil. „Zkusme to nějak slepit.“
„Na to už je pozdě, Pavle. Ve chvíli, kdy jsi převedl podíl, sis vybral. Teď si vybírám já. Promysli si můj návrh. Buď prodáme byt a rozdělíme peníze, nebo se uvidíme u soudu.“
Hovor jsem ukončila bez dalšího slova.
Lucie mě pozorovala s neskrývaným obdivem.
„To bylo tvrdé,“ uznale pokývala hlavou. „Ale zasloužené.“
„Není na tom nic obdivuhodného,“ povzdechla jsem si. „Jen už nemám kam ustoupit.“
Tu noc jsem nezamhouřila oči. Převalovala jsem se, v hlavě mi běžely obrazy uplynulých deseti let. Naše první rande. Svatba. Společné vybírání bytu. Plány, jak zvelebíme chatu. A pak jediný podpis – a všechno se sesypalo. Protože Pavel nedokázal své matce říct ne. Protože jeho rodina pro něj znamenala víc než já.
Ráno mi zazvonil telefon.
„Souhlasím,“ řekl unaveně. „Prodáme byt.“
„Opravdu?“ vydechla jsem nevěřícně.
„Mluvil jsem s mámou. Řekla, že když byt prodáme, Milan bude mít na vyplacení podílu a dostavbu. A my dva… my dva už spolu stejně žít nebudeme.“
Poslední větu vyslovil tak tiše, že mě bodlo u srdce. Přesto jsem si zachovala odstup.
„Dobře. Začneme hned. Najdeme makléře, připravíme papíry. A současně podáme žádost o rozvod.“
„Musí to být tak rychlé?“
„Ano. Čím dřív to uzavřeme, tím dřív se každý z nás nadechne.“
Rezignovaně přikývl. Domluvili jsme se, že se za dva dny sejdeme a probereme detaily.
Lucie si všimla změny hned, jak přišla z práce.
„Tak co?“ vyzvídala.
„Přistoupil na prodej.“
„To je posun. A dál?“
„Rozvod, vypořádání, a pak se uvidí.“
„A kde budeš bydlet?“
„Prozatím u tebe, jestli ti to nebude vadit. Až dostanu peníze, pořídím si něco malého. Hlavně vlastní.“
„Vyhazovat tě nebudu,“ usmála se. „Zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat.“
Objala jsem ji.
„Bez tebe bych to nezvládla.“
„Od toho jsou přítelkyně,“ mávla rukou.
Za dva dny jsme se s Pavlem sešli v kavárně. Vypadal pohuble, pod očima měl kruhy.
„Přinesl jsem všechny dokumenty k bytu,“ položil přede mě složku. „List vlastnictví, technický průkaz…“
Zkontrolovala jsem obsah. Nic nechybělo.
„Ozvu se realitce,“ řekla jsem. „Necháme byt ocenit.“
„Jano… nemohli bychom ještě počkat?“
„Ne. Přemýšlela jsem dost dlouho.“
Sklopil pohled.
„Odpustíš mi někdy?“
„To teď řešit nemůžu. Musím se postavit na nohy.“
Dopili jsme kávu a rozešli se opačnými směry. On k matce na chatu, já zpět k Lucii.
Do týdne byl byt v nabídce. Makléřka tvrdila, že díky lokalitě a rekonstrukci se prodá rychle. Nemýlila se. Za čtrnáct dní jsme měli kupce – mladý pár s dítětem, kterým vyhovovala blízkost školy.
U notáře jsme podepsali smlouvu. Ruka se mi ani nezachvěla. Uvnitř už bylo všechno spálené.
Po odečtení daní a provize mi zůstalo dva miliony tři sta tisíc korun. Stejnou částku dostal Pavel.
„Co s tím uděláš?“ zeptala jsem se před budovou.
„Část dám Milanovi. A najdu si podnájem. A ty?“
„Vyhlédla jsem si malý byt poblíž Lucie.“
„Mrzí mě to,“ hlesl.
„Vím. Sbohem, Pavle.“
Šla jsem k metru s pocitem zvláštní lehkosti. Deset let skončilo – ale já poprvé nebyla bezmocná.
Za měsíc jsem převzala klíče od devatenáctimetrové garsonky. Byla maličká, ale moje. Sama jsem vybírala barvu stěn, dohlížela na řemeslníky, montovala police. Práce mě držela nad vodou.
O chatě jsem se snažila nepřemýšlet. Věděla jsem, že tam žije Marta, Milan, Petra s dítětem – a možná i Pavel. Můj podíl byl zatím nedotčený, ale právně problematický.
Právník mi řekl, že teď, když mám finanční prostředky, můžeme napadnout přerozdělení podílů. Nechala jsem si čas. Potřebovala jsem nejdřív klid.
Když jsem konečně pověsila závěsy a vyskládala knihy, zavolala jsem mu.
„Jsem připravená pokračovat,“ oznámila jsem.
„Výborně. Připravíme žalobu.“
Soud byl stanoven na začátek září. Tři měsíce od chvíle, kdy jsem z chaty odjela. Mezitím jsem si vybudovala nový domov a trochu i novou sebe.
Týden před jednáním mi volal Pavel.
„Nemohli bychom se domluvit bez soudu?“ zkusil to. „Milan je ochotný vrátit ti polovinu.“
„Za jakých podmínek?“
„Stáhneš žalobu. Všechno bude jako dřív.“
Nevěřila jsem tomu.
„Ať komunikují právníci,“ uzavřela jsem rozhovor.
Právník mi návrh dohody ukázal. Byla to past – přiznávali drobné pochybení, ale fakticky by mě připravili o možnost dalších nároků.
„Jdeme k soudu,“ rozhodla jsem.
V den jednání jsem přišla s Lucií. O pár minut později dorazili Pavel s Milanem, Marta a Petra s dítětem.
Soudkyně vyslechla obě strany a nařídila grafologickou expertizu.
Čekání trvalo dva měsíce. Pak přišlo rozhodnutí.
Můj podpis na souhlasu byl pravý. Ale podpis na dohodě o přerozdělení podílů byl zfalšovaný.
Soud prohlásil přerozdělení za neplatné. Podíly se vrátily do původního stavu – polovina pro mě, polovina pro Pavla. Náklady řízení měli uhradit oni.
Milan zbledl, Marta soptila. Pavel mlčel.
Vyšla jsem ze soudní budovy do chladného říjnového slunce s pocitem vítězství.
„Uvolněte mi mou polovinu,“ řekla jsem Pavlovi. „Přijedu za týden.“
Na chatu jsem dorazila sama. Nový zámek – ale klíč jsem měla.
Zahrada byla zanedbaná. U domu seděl Milan.
„Tak jsi tu,“ zamručel.
„Ano. Kde je můj pokoj?“
„Máma tam bydlí.“
„Tak ať si vybere jiný.“
Marta vyběhla ven rozčilená.
„Ty nás vyhazuješ?“
„Ne. Jen si beru, co mi patří.“
Ukázala jsem kopii rozsudku. Milan po krátké hádce uznal, že odpor nemá smysl.
Za dva dny byl pokoj vyklizený.
Vrátila jsem se s Lucií uklízet. Dům se postupně nadechl. Pavel tam seděl sám.
„Odpusť mi,“ řekl tiše. „Pochopil jsem, co jsem ztratil.“
„To už nic nemění,“ odpověděla jsem.
Oznámil, že od matky odchází a začne znovu.
Popřála jsem mu štěstí.
Za týden jsem přijela znovu. Sama. Ticho, jen vítr v korunách stromů.
Vzala jsem motyku a postavila se k zarostlým záhonům.
„Tak jdeme na to,“ zamumlala jsem si.
Zabořila jsem nástroj do hlíny.
Byla to moje půda. Můj dům. Můj život.