Narovnala jsem se, vtáhla ramena dozadu a bez dalšího váhání jsem vešla dovnitř.
V kuchyni bylo přetopeno, vzduch těžký a dusný. Marta s Marií už neměly před sebou hrnky s čajem, místo toho vytáhly klubíčka příze a pletly, pohodlně usazené u stolu, jako by tu trávily každé odpoledne už posledních dvacet let.
„Marto,“ oslovila jsem ji co nejpevnějším hlasem, jakého jsem byla schopná. „Potřebuju s vámi mluvit.“
Vzhlédla ke mně bez náznaku rozpaků.
„Tak mluv.“
„Tenhle dům je společný majetek můj a Pavla,“ řekla jsem pomalu, aby bylo každé slovo srozumitelné. „Mám stejné právo rozhodovat o tom, kdo tu bude bydlet. Já jsem vás sem nezvala. A nesouhlasím s tím, abyste tu zůstaly. Měly byste si najít jiné bydlení.“
Marta odložila pletení. Tváře jí okamžitě zrudly.
„Prosím tě, co to povídáš?“ protáhla výhružně. „Ty nás chceš vyhodit? Matku svého manžela? To se nestydíš?“
„Nejde o vyhazování,“ odpověděla jsem, i když se mi třásl hlas. „Jde o to, že jsem k tomu nedala souhlas. A na ten mám nárok.“
Ze zadního pokoje vyšla Petra s uplakaným dítětem v náručí.
„Co se tu děje?“ zívla.
„No co by,“ ukázala na mě Marta prstem. „Snaží se nás vystrnadit. Klidně i s malým na ulici.“
Petra se na mě podívala s otevřeným nepřátelstvím. Už se nadechovala k něčemu ostrému, když se ozvalo prásknutí vstupních dveří.
Do předsíně se vpotácel muž. Nízký, podsaditý, s neoholenou tváří a zastřeným pohledem. Na nohách gumáky, na sobě starou prošívanou bundu potřísněnou blátem. V jedné ruce rybářské pruty, ve druhé kýbl s drobnými rybami. Milan, Pavlův bratr.
Vešel do kuchyně, opřel pruty do rohu a věnoval mi křivý úsměv.
„No vida, paní domácí,“ zachraptěl. „Ahoj, Jano.“
Zůstala jsem stát beze slova. Z jeho oblečení byl cítit alkohol a rybina.
„Milane,“ spěchala k němu Marta, „ona nás chce vyhodit. Tvrdí, že je to jen její dům.“
Milan si mě přeměřil pohledem, který mi nebyl příjemný.
„Chce vyhazovat?“ zopakoval pomalu. „A viděla jsi vůbec papíry, Jano? Víš, kdo je tady vlastně majitel?“
„Já a Pavel,“ odpověděla jsem.
Zasmál se, sáhl do kapsy a vytáhl zmačkaný dokument.
„Omyl. Pavel mi před půl rokem daroval svou polovinu. Takže teď jsem tu spoluvlastník stejně jako ty. A jako takový mám plné právo tu bydlet. A pustit sem mámu i sestru.“
Papír mi strčil téměř pod nos. Všimla jsem si razítka, podpisu, data. Šest měsíců staré.
Najednou jsem měla pocit, že se mi podlomila kolena. Před půl rokem. Před půl rokem mi Pavel každý večer říkal, že mě miluje.
„Takže?“ zastrčil list zpátky do kapsy. „Radši tady nerozkazuj. Nelíbí se ti to? Můžeš odjet do města. Nikdo tě nedrží.“
Petra se ušklíbla. Marta se tvářila vítězoslavně. Marie zase sklonila hlavu k přízi.
Vyšla jsem ven téměř bez vnímání okolí. Sešla jsem ze schodů do vlhké zahrady, došla k plotu – a tam mě přemohla nevolnost. Zvracela jsem mezi keře rybízu, které jsem kdysi sázela s takovou radostí.
Telefon zavibroval. Pavel.
Přijala jsem hovor a dřív než stačil promluvit, vyhrkla jsem:
„Tohle ti nikdy neodpustím. Nikdy. Zradil jsi mě.“
Zavěsila jsem. A pak telefon úplně vypnula. Stála jsem v drobném dešti, promočená, a dívala se na dům, který přestal být bezpečím.
Déšť mi stékal za límec, vlasy se mi lepily na čelo, ale já nic necítila. V hlavě mi vířila jediná myšlenka: půl roku. Půl roku tajil, že polovinu našeho domu převedl na svého bratra.
Vzpomněla jsem si na ten podzimní den. Říjen. Pavel si tehdy vzal volno a řekl, že musí něco vyřídit. Jel autobusem, nechal mi auto „pro případ potřeby“. Byla jsem dojatá jeho ohleduplností. Teď jsem věděla, kam jel – k notáři.
Probrala jsem se zimou. Nemohla jsem tam stát věčně. Vrátila jsem se dovnitř.
Kuchyň byla plná pachu rybí polévky. Milan už seděl u stolu s hrnkem něčeho, co rozhodně nebyl čaj. Marta pobíhala kolem sporáku, Petra houpala dítě a Marie klimbala v rohu.
„No konečně,“ ušklíbl se Milan. „Sedni si, zahřej se.“
Jako by se nic nestalo.
„Nemám chuť,“ odpověděla jsem a zuby mi drkotaly zimou.
Odešla jsem do ložnice. Tedy do bývalé ložnice. Na posteli ležely cizí věci. Sedla jsem si ke stolku, zapnula telefon. Zmeškané hovory – sedm od Pavla, tři od Lucie. A zpráva: „Vezmi to. Vysvětlím.“
Zavolala jsem Lucii.
„Jani! Co se děje?“ vyhrkla hned.
„Daroval dům. Svou polovinu. Milanovi. Před půl rokem.“
Chvíli bylo ticho.
„To není možné,“ vydechla.
„Viděla jsem to na vlastní oči.“
Lucie se okamžitě vzpamatovala. „Zítra zajdi na úřad a vyžádej si výpis z katastru. Potřebuješ jistotu. A hlavně klid. Oni tě chtějí rozhodit.“
„Bojím se,“ přiznala jsem.
„Neboj se. I kdyby měl podíl, ty máš taky. Nikdo tě nemůže vyhodit.“
Její rozhodnost mě držela nad vodou.
Večer jsem se ještě jednou pokusila mluvit s Pavlem. Přiznal to. „Je to moje polovina, můžu s ní nakládat, jak chci,“ řekl. A pak dodal větu, která mě zabolela víc než všechno ostatní: „Ty jsi jen manželka.“
Jen manželka. A prý ani děti mu nedokážu dát.
Ta slova ve mně zůstala jako trn.
Nakonec jsem z domu odjela. Neměla jsem sílu spát v komoře mezi zavařeninami. U Lucie jsem se sesypala, ale ona mě postavila na nohy.
Ráno mě probudila energicky. „Vstávej. Jdeme na úřad.“
Cestou do města jsem cítila, jak se mi žaludek svírá. V čekárně MFC jsme seděly mlčky. Když mě vyvolali, podala jsem občanku a nadiktovala adresu.
Úřednice chvíli ťukala do klávesnice. Zvedla obočí.
„Pozemek je vedený na dva vlastníky, každý polovina,“ řekla. „Ale u domu je to jinak. Chcete úplný výpis?“
„Ano,“ odpověděla jsem bez zaváhání.
Zaplatila jsem poplatek a s papíry jsme vyšly ven. Opřela jsem se o zeď budovy, listy se mi třásly v rukou.
Našla jsem část označenou jako „Vlastníci“ a začala číst nahlas:
„Pozemek: Jana Viktorovna, podíl jedna polovina. Pavel Ivanovič, podíl jedna polovina.“
Polkla jsem a přejela níž očima k části věnované domu.