„Dům: Jana Viktorovna – jedna třetina. Pavel Ivanovič – jedna třetina. Milan Ivanovič – jedna třetina. Datum zápisu: patnáctého října minulého roku.“
Zvedla jsem hlavu. Lucie na mě zírala s otevřenými ústy.
„Počkej…,“ hlesla pomalu. „Takže on nedaroval jen svou část? On ti zmenšil i tu tvoji?“
„Nevím,“ zašeptala jsem a znovu přejížděla řádky očima. „Tady stojí, že mám třetinu. Předtím jsem měla polovinu. Jak se to mohlo stát?“
Lucie mi listy vytrhla z ruky. „Dej sem. Jsi si jistá, že jsi měla půlku?“
„Samozřejmě. Kupovali jsme to během manželství, bylo to napůl. Notář to tak zapsal. Měla jsem doma staré listiny o vlastnictví.“
„A kde jsou?“
„Nevím. Buď ve skříni mezi dokumenty… nebo možná na chalupě. Vždycky jsme je měli uložené spolu.“
Lucie sevřela papíry pevněji. „Tohle smrdí. Aby se ti snížil podíl, musela bys s tím souhlasit. Podepisovala jsi něco?“
„Ne!“ vyhrkla jsem až příliš hlasitě. „Nevěděla jsem ani, že chystá darovací smlouvu.“
„Tak jak to provedli?“ zamračila se. „Jdeme za právníkem. Hned.“
„Za kým?“
„Znám jednoho. Pomáhal mému bývalému s alimenty. Je schopný. Má kancelář kousek odsud.“
Vlekla mě za ruku téměř během. Já sotva stačila. V hlavě mi hučelo jediné slovo: třetina. Mám jen třetinu domu. Stejný podíl jako Milan, který ještě včera seděl v kuchyni, kouřil a choval se, jako by mu to tam patřilo.
Kancelář byla ve druhém patře staré budovy. Na dveřích cedulka: „Právní služby – občanské právo“. Uvnitř seděl muž kolem padesátky, s ustupujícími vlasy a brýlemi na špičce nosu.
„Dobrý den,“ spustila Lucie. „Vzpomínáte si na mě? Lucie, řešil jste výživné pro Viktora.“
„Ano, už si vybavuji,“ přikývl. „Co vás trápí?“
Posadila jsem se naproti němu a položila před něj výpis.
„Potřebuji vědět, jestli je tohle vůbec možné.“
Četl dlouho a mlčky. Čas se vlekl.
„Zajímavé,“ pronesl nakonec. „Vyprávějte mi všechno. Od začátku.“
Řekla jsem mu o koupi domu, o původním rozdělení, o Pavlovi, o jeho bratrovi, o tom, co se stalo včera, i o darovací smlouvě.
Poslouchal pozorně, občas si něco poznamenal.
„Takže,“ shrnul, „pokud váš manžel daroval svou polovinu bratrovi, to je jeho právo. Ale změna vašeho podílu z jedné poloviny na třetinu je jiná věc. K tomu by bylo potřeba vašeho souhlasu.“
„Nic jsem nepodepisovala,“ opakovala jsem.
„Opravdu nic? Žádný dokument bez čtení?“
Zaváhala jsem. Před půl rokem… Pavel přišel domů s nějakými papíry. Říkal, že jde o daňové záležitosti. Podepsala jsem to automaticky.
„Možná ano,“ přiznala jsem tiše.
Právník si s Lucií vyměnil pohled.
„Pak jsou dvě možnosti. Buď jste skutečně podepsala souhlas s přerozdělením podílů – a pak je to formálně v pořádku. Nebo někdo váš podpis zneužil. Potřebujeme kopie všech dokumentů, na jejichž základě byl zápis změněn.“
„Co mám udělat?“
„Požádat o kompletní dokumentaci z katastru. Přineste mi ji. Podle toho se rozhodneme.“
Zaplatila jsem konzultaci a vyšly jsme ven. Najednou jsem cítila aspoň malý klid – existoval plán.
Vrátily jsme se na úřad, vyplnily žádost o kopie podkladů. Úřednice oznámila, že vše bude připravené za pět pracovních dní.
Venku mi zazvonil telefon. Pavel.
Podívala jsem se na displej a v žaludku se mi sevřel uzel.
„Vezmi to,“ pobídla mě Lucie.
„Ano?“
„Jano… přijel jsem do města. Můžeme se sejít? Potřebuju s tebou mluvit.“
„O čem?“ odpověděla jsem chladně.
„Vysvětlím ti to. Prosím.“
Souhlasila jsem. Domluvili jsme se u vstupu do parku.
Seděl tam už předem. Kouřil – po letech abstinence.
„Nechoď blíž,“ zastavila jsem ho. „Řekni, co chceš.“
„Udělala jsem chybu,“ začal. „Promiň.“
„Jakou? Že jsi daroval půl domu bratrovi? Nebo že jsi mě vyhodil spát do komory? Nebo že jsi mě označil za neplodnou?“
Zbledl. „To jsem nemyslel vážně…“
„Proč jsi to udělal?“
„Milan potřeboval pomoc. Má problémy. Máma mě prosila.“
„A já? Já jsem co? Cizí?“
Mlčel.
„A proč mám jen třetinu?“ zeptala jsem se.
Trhl sebou. „Ty to víš?“
„Ano. Tak odpověz.“
„Podepsala jsi souhlas,“ zamumlal.
„Protože jsi mi řekl, že je to kvůli daním!“
Lidé kolem nás zpomalovali krok. Bylo mi to jedno.
„Myslel jsem, že to tak bude spravedlivější. Milan si chtěl vzít úvěr na dostavbu.“
„Na můj dům?“ vydechla jsem. „Zastavit ho kvůli jeho půjčce?“
„Splácel by.“
„Milan je alkoholik, který byl ve vězení!“
Lucie přišla blíž.
„Podávám žádost o rozvod,“ oznámila jsem klidně. „A napadnu tyhle machinace.“
„Jano, ne…“
„Sbohem, Pavle.“
Otočila jsem se a odešla.
—
Pět dní bylo nekonečných. Bydlela jsem u Lucie, spala na jejím gauči. Pavel volal, psal zprávy, čekal pod domem. Neodpovídala jsem.
Pátý den jsme si vyzvedly dokumenty.
Mezi nimi byla darovací smlouva Pavla na Milana – jedna polovina domu.
A pak další list: „Souhlas manželky s převodem podílu“.
Můj podpis. Datum patnáctého října.
Vzpomněla jsem si. Mouka na rukou, večeře na plotně, Pavel ukazoval prstem, kam mám podepsat.
„Podepsala jsem to,“ hlesla jsem.
Lucie mě objala.
U právníka jsme seděly znovu.
„Souhlas jste dala,“ konstatoval. „Ale to vysvětluje jen převod jeho poloviny. Ne vaše zmenšení. Bylo ještě něco?“
Nevěděla jsem.
„Pokud jste nebyla u notáře a přesto existuje dokument měnící váš podíl, je to podezřelé. Mohla by se dělat znalecká expertiza podpisu. Ale je to drahé.“
Třicet tisíc za posudek. To byly téměř všechny moje úspory.
„Musím si to promyslet,“ řekla jsem.
Večer jsme s Lucií seděly v kuchyni.
„Možná by šlo byt prodat,“ navrhla opatrně.
„Byt?“ podívala jsem se na ni.
„Prodat ho, rozdělit peníze. Ty si koupíš něco svého nebo vyplatíš Milanovu třetinu.“
Znělo to šíleně. Ale možná to byla jediná cesta.
Večer jsem Pavlovi zvedla telefon.
„Chci navrhnout řešení,“ řekla jsem pevně. „Prodáme byt. Peníze rozdělíme. Já si vyřeším svou část sama.“
Na druhém konci bylo ticho.
„Myslíš to vážně?“ zeptal se nakonec.
„Ano. Byt má hodnotu kolem pěti milionů. Každý dostane přibližně dva a půl. Z toho můžu vyplatit Milanovu třetinu nebo si koupit malé bydlení. Ty si uděláš, co chceš. Ale jinak to nepůjde.“