„Prosím vás, vážená paní tchyně, nesahejte v mém bytě na věci, které jste sem nedala vy! Proč jste přestěhovala moje křeslo? Kdo vás o to žádal? Proč se mám přizpůsobovat vašim pravidlům?“ rozkřikl se neobvykle prudce jinak klidný Rostislav Fiala na upravenou starší dámu stojící naproti němu.
Dagmar Váleková se však jen lehce usmála a tázavě pohlédla na svou dceru, jako by nechápala, proč se jí Tereza Šimonová nijak nezastane.
Před několika týdny se Dagmar nastěhovala k Tereze a Rostislavovi. A mladý muž měl téměř okamžitě pocit, že se jeho poklidný život proměnil v nepřetržitou zkoušku trpělivosti. Tchyně totiž zasahovala do všeho. Neunikla jí jediná drobnost — od způsobu vaření až po to, kam se odkládají boty.
Dříve k nim sice jezdila také, ale jen na krátké návštěvy. I tehdy si však neodpustila poznámky a rady do života. Teď, když u nich pobývala delší dobu, se její potřeba organizovat všechno kolem ještě znásobila.
Dceři pravidelně vysvětlovala, jaké košile by měla svému muži kupovat, jak správně vytírat podlahu a žehlit prádlo. A stále dokola opakovala:
„Měla bys ho víc vykrmovat! Vždyť je samá kost! Upeč mu koláče nebo udělej pořádné knedlíky!“
Tereza se jí snažila trpělivě objasnit, že Rostislav si hlídá váhu a jí střídmě z vlastního rozhodnutí. Smažená jídla ani těžká česká klasika ho nelákají. Jenže Dagmar jejím slovům nepřikládala váhu. Byla přesvědčena, že dcera péči o manžela zanedbává.
Sotva si Dagmar po příjezdu odložila kabát, zamířila rovnou do koupelny a začala energicky drhnout obklady.
„Mami, co to vyvádíš? Vždyť je to tam čisté!“ ohradila se Tereza.
„Čisté? Podívej se na ten žlutý povlak! Jsi pořád v práci, nemáš čas. Neboj se, já to dám do pořádku,“ odpověděla matka s jistotou.
„To není špína, to je design! Ty dlaždice jsou takhle schválně upravené, je to moderní styl. Prosím tě, nech je být. Stály spoustu peněz.“
„Takové obklady bych okamžitě vyměnila. Copak nemáte dost prostředků? Kdybys řekla, ráda vám půjčím. Sama toho moc nepotřebuji,“ navrhla Dagmar bezelstně.
Rostislav, který scénu sledoval zpovzdálí, si jen ironicky odfrkl a odešel do pracovny. Z tchynina pobytu nadšený nebyl, ale vychovávali ho k úctě ke starším, a tak se rozhodl zatnout zuby a pár dní vydržet. Otevřený konflikt s matkou své ženy si nepřál.
Dříve spolu příliš času netrávili. Když Dagmar přišla na návštěvu, býval ještě v zaměstnání. A k ní domů jezdili s Terezou jen sporadicky — spíš ze slušnosti. Přivezli dárek k narozeninám, poseděli u kávy a zase spěchali zpět ke svým povinnostem.
Od manželky věděl, že její matka má pevnou ruku a ráda rozhoduje za ostatní. Terezu vychovávala sama, a možná právě proto ji stále považovala za malé děvče, přestože dcera už dávno oslavila třicítku.
Ani tentokrát Dagmar nezůstala pozadu. Hned první ráno vstala velmi brzy a připravila vydatnou snídani. Když se manželé probudili, čekaly je na stole talíře s horkým pokrmem.
Na nich se leskly kusy opečeného bůčku s volskými oky, vše zalité tukem. Tereza při pohledu na jídlo jen stěží potlačila grimasu. V dětství kvůli podobným snídaním raději nejedla vůbec — těžká, mastná vejce jí nikdy nechutnala.
Jakmile začala bydlet sama, přešla na lehčí varianty — ovesnou kaši, jogurt nebo nadýchanou omeletu připravenou téměř bez oleje. I dnes měla v plánu udělat něco podobného, jenže matka ji předběhla.
Rostislav sdílel stejné stravovací návyky jako jeho žena, takže pohled na talíř ho nijak nepotěšil. Přesto zachoval zdvořilost.
„Dagmar Váleková, vážím si vaší péče. Ale dnes si dám jen něco malého až v práci,“ pronesl klidně.
Tereza cítila, že manžel svou nelibost skrývá jen z ohleduplnosti. Zároveň však nechtěla matku zranit. Usedla tedy poslušně ke stolu a s nuceným úsměvem začala sousto po soustu polykat.
Jakmile oba odešli do zaměstnání, Dagmar se pustila do velkého úklidu. Otevřela skříně a začala přerovnávat jejich obsah. Podle jejího názoru zabíraly staré kusy oblečení zbytečně mnoho prostoru.
Nechápala například, proč si Tereza schovává ty roztrhané džíny, které by podle ní dávno patřily do koše. A právě u nich se rozhodla začít dělat pořádek.