Jitka Krejčíová si povzdechla a bezradně rozhodila rukama. „Rostíku, Terezo, já si s tím přístrojem vůbec nevím rady. Vnuk mi ho dal k narozeninám, všechno mi ukazoval, jenže já jsem to mezitím zapomněla. Někam jsem ťukla a teď je to celé zablokované. Nepodívali byste se na to?“
Tereza si od sousedky telefon převzala a vyzvala ji, aby šla dál do obývacího pokoje. Rychlými pohyby začala projíždět nastavení, snažila se přijít na to, kde je problém. Byla ale zjevně roztěkaná. Jitce neušlo napětí, které ve vzduchu doslova viselo.
„Copak se tu přehnala bouřka?“ nadhodila opatrně. „Připadá mi, že to u vás dnes nějak jiskří. Nestalo se něco?“
Tereza se k ní naklonila a tiše odpověděla: „To víte… je to kvůli mamince. Už čtrnáct dní u nás bydlí, protože se jí opravuje byt. Jenže si tu začala všechno přetvářet podle sebe. Nelíbí se jí, co vaříme, přesouvá nábytek, dneska kompletně předělala obývák. A představte si, že Rostislavovo oblíbené křeslo odsunula z rohu pryč! Ani se nás nezeptala. Dokonce pověsila jiné závěsy. Já jsem z toho úplně mezi mlýnskými kameny. Nechci se s ní hádat, ale myslím, že tentokrát má Rostislav pravdu.“
Jitka ji vyslechla a pokývala hlavou. „A proč si s ní nesedneš a neřekneš jí to na rovinu? Možná si ani neuvědomuje, že vám zasahuje do soukromí. Třeba jen chce být užitečná. Otevřený rozhovor dokáže divy. Někdy stačí trocha taktu a všechno se urovná.“
Tereza jen bezmocně pokrčila rameny. Věděla, že manžel není nadšený z toho, jak si Dagmar Váleková přivlastňuje jejich domácnost. Zároveň si byla jistá, že by se nikdy nechoval hrubě, kdyby ho k tomu situace nedotlačila.
Druhý den sebrala odvahu. Počkala, až budou samy, a oslovila matku klidným, ale pevným hlasem: „Mami, potřebuju si s tebou promluvit. S Rostislavem spolu žijeme už pět let a vytvořili jsme si vlastní způsob fungování. Máme doma určitý řád, který nám vyhovuje. Když všechno měníš bez domluvy, je to pro nás těžké. Prosím, nesahej na věci, aniž by ses zeptala.“
Dagmar se zatvářila dotčeně. „Já to přece dělám z lásky! Vařím vám, uklízím, snažím se, aby vám bylo dobře. Vím, že jste pořád v práci a sotva všechno stíháte. Chtěla jsem vám ulevit. A místo toho překážím?“
„Nepřekážíš,“ ujistila ji Tereza mírně. „Jen je té péče někdy příliš. Už nejsme děti. Sami si rozhodujeme, co budeme jíst, kam postavíme nábytek nebo jaké závěsy se nám líbí. Potřebujeme mít pocit, že je to náš domov.“
Rozhovor zaslechl i Rostislav a vstoupil do místnosti. „Dagmar Váleková,“ začal smířlivě, „včera jsem reagoval ostře. Omlouvám se za tón. Jen jsem si odvykl, že mi někdo určuje, kdy si mám sednout ke stolu nebo jak má vypadat náš byt. S Terezou jsme si všechno zařizovali společně. Je to pro nás důležité.“
Dagmar chvíli mlčela, pak si povzdechla. „Máte pravdu. Zapomněla jsem, že už jste samostatní. Odpusťte mi. Vlastně… zdržela jsem se déle, než bylo nutné. Oprava trvala jen dva dny. Zůstala jsem schválně, myslela jsem, že vám pomůžu. Asi jsem to přehnala. Sbalím si věci a pojedu domů. Zavoláte mi taxi?“
„Taxi není potřeba,“ namítla Tereza. „Rostislav tě odveze.“
„Samozřejmě,“ přikývl. „Nebudete se tahat s kufry. Připravte se v klidu, já vás zavezu.“
Když se vrátil z cesty zpět, pousmál se na manželku. „Víš, nakonec je mi tvoje maminka vlastně sympatická. Dokázala uznat chybu. A Jitka Krejčíová? Ta nám dala skvělou radu. Bez ní bychom se asi rozhádali.“
Objal Terezu kolem ramen a zamířil do ložnice, aby přenesl své oblíbené křeslo zpátky do rohu, kam patřilo.
Tereza se tiše usmívala. V duchu si opakovala, že sousedka měla pravdu – klidná domluva je někdy silnější než jakákoli hádka.
Od té doby Dagmar Váleková přijížděla jen na pozvání. A když už dceru a zetě navštívila, chovala se zdrženlivě a respektovala pravidla, která si ve svém bytě nastavili sami.