Dagmar Váleková si nad roztrhanými kalhotami jen pohrdavě odfrkla. Nedokázala pochopit, proč by někdo schovával obnošené džíny s dírami na kolenou. Copak dovolí manželovi chodit takhle otrhaný? Nebo je snad nosí sama? To přece není důstojné oblečení pro dospělé lidi.
Bez většího váhání je tedy odnesla do popelnice. A s nimi i několik dalších kousků, které podle jejího úsudku dávno dosloužily. Byla přesvědčená, že koná správně. Věřila, že Tereza ocení, až otevře skříň a uvidí v ní konečně přehled a prostor.
Jenže ještě téhož večera se ukázalo, že její představa pomoci nebyla úplně trefná. Rostislav Fiala stál před šatní skříní a zjevně něco hledal. Přesouval ramínka, vytahoval trička, nahlížel do polic.
„Terezo, neviděla jsi moje džíny?“ zavolal do obýváku. „Ty s těmi světlými záplatami. Jako by se po nich slehla zem. Nemůžu je najít.“
Dagmar se objevila ve dveřích dřív než dcera stačila odpovědět. „Myslíš ty roztrhané? Ty už hledat nemusíš. Vyhodila jsem je. V takovém hadru bys neměl chodit ani doma.“
Rostislav ztuhl. V očích mu na okamžik probleskl vztek. Čelisti se mu napjaly, ale ovládl se. Beze slova se otočil a odešel do ložnice. Bylo na něm vidět, že ho to stálo nemalé úsilí. V duchu si říkal, že pokud bude takových „úklidů“ víc, nezůstane v bytě nic, co by připomínalo jejich původní domov.
Tereza cítila, jak se mezi nimi napětí stupňuje. Kdykoli si všimla, že matčino neustálé zasahování manžela rozčiluje, tiše k němu přistoupila, pohladila ho po paži a snažila se ho uklidnit. Když pak zůstali sami, téměř prosebně zašeptala:
„Rosto, prosím tě, vydrž to ještě pár dní. Maminka tu nebude dlouho. Celý život byla zvyklá rozhodovat – vedla výrobu, všichni ji poslouchali. A já jsem její jediná dcera. Má pocit, že má právo mluvit mi do všeho. Opravdu si myslí, že ví nejlépe, co je pro nás dobré. Nechci, abyste se pohádali.“
Rostislav byl jinak klidný a rozvážný muž. Většinou dokázal věci přejít. Tentokrát si však povzdechl: „Já už jsem prostě unavený, Terezo. Proč má potřebu nám tady organizovat život? Kdyby si sedla k televizi, pustila si seriál nebo si vzala do ruky jehlice a pletla, nikdo by jí nic neřekl. Ale ona musí mít přehled o každém talíři i ponožce.“
Tereza to neměla o mnoho snazší. I jí matka neustále opakovala, že by se Rostislav měl postarat o pohodlnější bydlení. Podle Dagmar byl jejich byt stísněný a nepříliš reprezentativní.
Hned první den, když přivezla několik objemných tašek a postavila je doprostřed předsíně, oznámila: „Tak si u vás pár dní pobudu, miláčku a zeťáčku. U mě doma právě předělávají koupelnu, tak tu aspoň nebudu překážet. A když už tu budu, pomůžu vám to tu trochu zútulnit. Připadá mi to tu nějaké malé a takové bez života. Chtělo by to víc barev.“
Rostislav tehdy jen zatnul rty a odešel do ložnice. Nechtěl začínat konflikt hned první večer. Jenže sotva Tereza přinesla na stůl večeři, matka ji sjela kritickým pohledem.
„Čím to svého muže krmíš?“ vyčetla jí. „S takovou ti uteče za první, která mu nabídne pořádný oběd. Salát a dvě dušené karbanátky? To je jídlo pro chlapa?“
Tereza se snažila vysvětlit: „Snažíme se jíst zdravě. Rostislav má sklony k přibírání, tak si hlídáme jídelníček. A vyhovuje nám to.“
Dagmar však mávla rukou. „Ale prosím tě. Pořádný kus masa a talíř poctivého boršče ještě nikomu neublížil. Zítra vám ukážu, jak má vypadat skutečný oběd.“
A skutečně – druhý den strávila celé dopoledne u sporáku. Vařila s nadšením a kuchyní se linula silná vůně. Problém byl v tom, že její snažení nezaznamenalo očekávaný úspěch. Manželé byli zvyklí na skromnější porce a často jedli jen tak u televize, s talířem na klíně. Společné dlouhé večeře u stolu nebyly jejich zvykem.
Obvykle si sedli na gauč, pustili film a v klidu pojedli. Věděli, že to není zrovna učebnicový příklad stolování, ale byli dospělí a rozhodovali se sami za sebe.
Dagmar však zasáhla okamžitě. Jakmile je uviděla, jak si pochutnávají na pizze s mořskými plody, rázně prohlásila: „Terezo, Rosto, já jsem uvařila polévku! A jíst se bude v kuchyni, ne na sedačce. Pak jsou drobky po celém bytě. Co je to za zvyk?“
Manželé si vyměnili pohled. Nechtěli další hádku, a tak se zvedli a přesunuli ke stolu. Na něm už čekaly hluboké talíře naplněné sytě červeným borščem, ze kterého stoupala pára. Rostislav se nad svou porcí zamračil a jeho výraz dával tušit, že nadšení rozhodně nesdílí.