Rostislav se nad talířem zamračil ještě víc a bez okolků prohlásil:
„Boršč opravdu nemusím. A pokud vím, Terezo, ty z něj taky nikdy nadšená nebyla.“
Tereza se rozpačitě pousmála a pokrčila rameny. „To je pravda. Ze všech jídel jsem ho měla nejméně ráda. Maminka mě jako malou nutila sníst každou lžíci. Dokud nebyl talíř prázdný, nesměla jsem od stolu. Jakmile jsem se odstěhovala, vyřadila jsem ho ze svého jídelníčku úplně.“
Rostislav bez dalších slov odstrčil talíř stranou, vstal a odešel zpět do obýváku k televizi. Dagmar Váleková jeho ústup zaregistrovala okamžitě a následovala ho pohledem plným výčitek.
„Rostíku, bez polévky se přece neobejdete! Teplá polévka je základ. Dodá tělu sílu a boršč je plný vitamínů. A ještě k tomu to vaše pojídání u televize… to je opravdu nevhodný zvyk,“ začala jej kárat tónem, který nepřipouštěl odpor.
Rostislav se otočil a odpověděl už méně shovívavě: „Paní Váleková, s Terezou jsme oba dávno dospělí. Je nám přes třicet. O tom, co budeme jíst a kde, si rozhodujeme sami.“
Tchyně si povzdechla, nasadila zraněný výraz a odešla zpět do kuchyně. Tam si postěžovala dceři: „Ten tvůj muž je ale bručoun. Chtěla jsem vám udělat radost, a místo vděku jen samá nespokojenost.“
Tereza si uhladila vlasy a odpověděla klidně, i když už cítila napětí: „Mami, Rostislav má pravdu. Jsme manželé pět let a vyhovuje nám to, jak to máme nastavené. Vařím různé polévky – třeba kulajdu nebo kuřecí vývar – a ty nám chutnají. Boršč opravdu není naše oblíbené jídlo.“
V duchu si uvědomovala, že její muž má sice obdivuhodnou trpělivost, ale dlouhodobý pobyt její matky v jejich bytě by mohl být problém. Opatrně proto změnila téma: „A jak pokračuje rekonstrukce u tebe doma? Už se to blíží ke konci?“
Dagmar Váleková se okamžitě napřímila. „Copak se nemůžeš dočkat, až od vás zmizím? To tě zklamu. Řemeslníci něco pokazili, budou to předělávat. Budu tu muset zůstat ještě aspoň týden. Snad mě tu strpíte. Přece nebudu spát na ulici.“
Další den však přinesl skutečnou bouři. Když se Tereza s Rostislavem večer vrátili z práce, zarazili se už ve dveřích. Nábytek byl přemístěn, knihovna stála na jiném místě, konferenční stolek zmizel ze středu pokoje. Dokonce i závěsy na oknech byly jiné.
Ohromeně se rozhlíželi po vlastním bytě, který náhle působil cize. Dagmar Váleková se mezitím objevila v obýváku a s nadšením oznámila: „Tak co říkáte? Neměla jsem dobrý nápad? Bylo to tu stísněné. Teď je prostor vzdušnější a světlejší.“
Rostislav mlčel, svlékl si kabát a zamířil do ložnice. Každý večer měl svůj malý rituál – usedl do křesla v rohu místnosti a několik minut jen tiše seděl. Tereza věděla, že je to jeho způsob, jak se zbavit pracovního stresu. Po deseti minutách se vždy vrátil a pomáhal s přípravou večeře.
Tentokrát však jeho oblíbené křeslo nestálo tam, kde mělo. Bylo přemístěno k oknu, zalité paprsky zapadajícího slunce. Tchyně se objevila za jeho zády a spokojeně pronesla: „Podívej, teď nebudeš sedět v koutě ve tmě. Tady máš světlo a pokoj působí útulněji.“
To už Rostislav nevydržel. „Dost! Tohle je náš domov. Nepřeji si, aby někdo bez našeho svolení přesouval nábytek a manipuloval s našimi věcmi. Když budeme chtít něco změnit, uděláme to sami. Nám to takhle vyhovovalo, rozumíte?“
Aniž by čekal na odpověď, pokračoval ještě důrazněji: „Prosím vás, nesahejte na nic, co jste sem nepořídila vy. Proč jste přesunula moje křeslo? Kdo vás o to žádal? Proč bych se měl přizpůsobovat vašim představám?“
Obvykle klidný muž teď zvýšil hlas natolik, že to překvapilo i samotnou Terezu. Dagmar Váleková se jen usmívala a nechápavě hleděla na dceru, jako by očekávala, že se jí zastane.
Chystala se něco namítnout, když zazvonil domovní zvonek. Ve dveřích stála jejich sousedka Jitka Krejčíová, která bydlela naproti. Občas se na ně obracela s prosbou o pomoc a oni jí vždy ochotně vyhověli.
Tentokrát držela v ruce mobilní telefon a tvářila se poněkud bezradně. „Rostíku, Terezo,“ oslovila je s nadějí v hlase, „mohli byste se mi na chvíli podívat na tenhle telefon?“