Milena Benešová odemkla byt a hned u dveří rozsvítila. Oči jí okamžitě padly na pánské boty odstavené u stěny. Když je poznala, jen tiše vydechla.
„Kdes byla?“ ozval se z obýváku povýšený hlas Radima Planého.
Svlékla kabát, pověsila ho na věšák a bez spěchu zamířila za nečekaným návštěvníkem.
„Ptám se tě, kde ses toulala?“ naléhal znovu.
„A proč tu sedíš potmě?“ odbyla jeho otázku klidně. „Správně, musíme šetřit, že? Vidím, že ses aspoň zul. To je pokrok. Minule jsi mi po duši šlapal stejně bezohledně jako po podlaze v zabahněných botách.“
Stiskla vypínač. Prudké světlo zaplavilo místnost a Radim přimhouřil oči.
„Kde je on? Proč jsi toho kluka nevzala s sebou?“ pokračoval dotěrně.
„Takže jsi ho zahlédl?“ podívala se na něj bez mrknutí.
„Samozřejmě! Ten tvůj objev je skoro ve věku naší dcery. To ti není…“
„Trapně?“ doplnila ho chladně. „To jsi chtěl říct? A tobě nebylo?“
„Děláš mi to naschvál?“ vyskočil z křesla.
„Ani náhodou. To bys měl příliš velkou cenu. Proč jsi vlastně přišel? Vyslýchat mě? Já ti do života nemluvím. Žij si, jak uznáš za vhodné.“
„Jsi matka mé dcery!“ vyštěkl.
„A to ti dává právo řídit můj soukromý život? Tady na mě nezvyšuj hlas. Běž domů a vychovávej Ivanu Vysokýovou. Já už dávno nejsem malá holka, poradím si sama.“
„Nečekal jsem, že klesneš tak hluboko a zapleteš se s nějakým mladíkem.“
Milena se pousmála. „To je zvláštní. Kdyby mi před rokem někdo tvrdil, že si budeš do našeho bytu vodit ženské a spát s nimi v naší posteli, vysmála bych se mu. Radime, už běž. Na laciné výstupy žárlivosti nemám sílu. Jsem unavená a nemáme si co říct. Všechno podstatné už padlo. A zítra to bude i černé na bílém.“
Radimovi v žilách vřela krev, nejvíc ho dráždil její klid a lhostejný pohled. Prudce se otočil ke dveřím a vyrazil ven, protože si náhle až příliš jasně uvědomil marnost celé své návštěvy.