V hlavě mu doznívalo vědomí, jak zbytečná celá ta návštěva byla.
„Klíče nech na stolku v předsíni!“ zavolala za ním Milena Benešová.
Odpovědí jí bylo jen kovové zadunění – svazek klíčů dopadl na podlahu chodby místo na určené místo. Vzápětí se s rámusem zabouchly dveře. Milena se rozesmála, ale znělo to křečovitě a vyčerpaně.
Když Radim Planý dorazil do svého domu za městem, přivítalo ho ticho a temnota. Hned u vstupu zakopl o hromadu bot, které patřily Ivaně Vysokýové. Měla jich snad víc než malý obchod – neustále si pořizovala další a další kousky za peníze, které jí dával.
Tentokrát byl za její nepřítomnost téměř vděčný. Neměl náladu poslouchat stížnosti ani výčitky. Přesto byl dům plný stop po její existenci – oblečení přehozené přes židle, kabelky pohozené na podlaze, šál na schodech. Pořádek jí nic neříkal, o vedení domácnosti nemohla být řeč.
Po letech strávených s Milenou, která měla všechno systematicky srovnané a domácnost fungovala jako hodinky, mu ten chaos lezl na nervy. Chyběla mu obyčejná teplá večeře. Ivana vařila zřídka a to, co občas vzniklo v kuchyni, se dalo sotva označit za jídlo.
Nalil si několik sklenek alkoholu, aniž by předtím cokoli snědl, a nakonec usnul ve své pracovně na kožené pohovce.
Ráno ho probudila ostrá bolest hlavy. Ivana se domů vůbec nevrátila a telefon nezvedala. Radim však měl myšlenky jinde – blížící se rozvod mu zaplňoval mysl natolik, že na zmizelou milenku brzy přestal myslet.
Ozvala se až odpoledne. Zastihla ho v kanceláři.
„Přijeď pro mě, prosím,“ ozývalo se ze sluchátka uplakaně.
„Kde ses toulala?“ vyjel na ni podrážděně.
„Jsem ve třetí nemocnici. Budu čekat před hlavním vchodem.“
„Co se stalo? Je dítě v pořádku?“ změkl okamžitě, v hlase mu zazněla obava.
Spojení se přerušilo. Radim bez dalšího vysvětlování popadl klíče od auta a nechal práci ležet na stole.
Sotva zaparkoval před nemocnicí, všiml si, že Ivana už vychází ven a pomalu míří k jeho vozu.