Ivana se k autu sunula pomalu, jednu ruku měla položenou na podbřišku a na namrzlém chodníku klopýtala v lodičkách, jako by každý krok bolel.
„Jak se to mohlo stát?“ zeptal se Radim tlumeně, sotva k němu došla.
„Uklouzla jsem… když jsi mě tam nechal stát a odjel,“ rozplakala se. „Spadla jsem přímo na zem.“
Radim si promnul obličej dlaněmi, jako by se snažil zahnat nepříjemnou představu. „Promluvím si s lékařem,“ navrhl nejistě.
„To nemá cenu,“ přerušila ho se vzlykem. „Dítě už nám nikdo nevrátí. Prosím tě, odvez mě domů. Musím ležet.“
V tu chvíli ho zaplavila vina. Kdyby včera nejel za Milenou Benešovou, Ivana by se prý neocitla sama na ulici, nespadla by… a k potratu by nedošlo. Ta myšlenka se mu zarývala pod kůži.
Ivana mu však zatajila, že k pádu došlo úplně jinde a za jiných okolností. Do nemocnice ji přivezli s podezřením na zlomeninu, nakonec šlo jen o silné pohmoždění. A těhotenství? Žádné nikdy nebylo.
Navenek působila zlomeně a ztrhaně, ale uvnitř cítila zadostiučinění. Situace se vyvinula přesně tak, jak potřebovala. Radimovo svědomí pracovalo na plné obrátky – a ona toho dokázala využít.
Pod tíhou výčitek jí nakonec pořídil nové zahraniční auto, přestože už ho vlastně nepotřebovala. Po „ztrátě dítěte“ dala výpověď a rozhodla se soustředit sama na sebe a své zdraví.
Její léčebný režim zahrnoval pravidelné návštěvy fitness centra, dlouhé hodiny v obchodech a večeře v restauracích pokaždé, když se Radim zdržel v práci. Neodpírala si vůbec nic.
Pro Milenu Benešovou znamenal rozvod zvláštní úlevu. Jako by jí někdo sňal těžký balvan z ramen. Minulost přestala bolet a cit k Radimovi se postupně rozplynul. Muž, který jí kdysi býval nejbližší, se proměnil v cizince.
Udělala si řidičský průkaz – teorii i jízdy zvládla bez zaváhání. U závěrečné zkoušky působila klidně a jistě, také proto, že si připlatila několik kondičních lekcí navíc. Mladík, kterého si Radim kdysi vyložil jako jejího nápadníka, byl ve skutečnosti jejím instruktorem autoškoly.