Karolína Mlynářová prudce zatáhla za zip kufru. Zvuk, který se rozlehl ložnicí, připomínal výstřel. Radovan Modrý zůstal stát ve dveřích; svíral kliku tak silně, až mu zbělely klouby na ruce.
„To myslíš vážně?“ zeptal se a hlas se mu lehce zlomil.
Ani se na něj nepodívala. Z postele popadla tmavě modrý šátek – dárek od své maminky – a bez váhání ho hodila mezi ostatní věci.
„Ano. Naprosto.“
„Ale… proč teď? Máma odjela sotva před hodinou!“
„Právě proto,“ odpověděla a konečně se na něj zadívala. „Tvoje maminka je pryč na celý měsíc. A já pojedu za svou.“
Vzala kufr za madlo a chtěla projít kolem něj, Radovan jí však zastoupil cestu.
„Počkej. Můžeme si o tom přece promluvit.“
„O čem?“ krátce se zasmála, ale v tom smíchu nebylo nic veselého. „O tom, že už nejsem paní ve vlastním bytě? Že mi bez dovolení pere oblečení? Nebo o tom, že mi včera zase řekla, že všechno přeháním – a ty jsi jen přikývl?“
Zatnul čelist. „Snaží se jen pomoct.“
„Pomáhá tobě,“ skočila mu do řeči. „Mně jen dává najevo, že všechno dělám špatně.“
Mezi nimi se rozhostilo tíživé ticho. Radovan si přejel rukou po obličeji, jako by chtěl setřít únavu.
„Kam tedy pojedeš?“
„Za mámou. Na Moravu.“
„A na jak dlouho?“
Podívala se na něj pohledem, který byl najednou chladný a vzdálený.
„Dokud si neujasním, jestli se sem vůbec chci vrátit.“
Zhluboka vydechl. „Takže ultimátum?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jen prostý fakt.“
Prošla kolem něj. Tentokrát ji nezadržel. Dveře se zavřely tichým cvaknutím, které však v prázdném bytě zaznělo hlasitěji než rána šampaňského.
Na kuchyňském stole zůstal lístek:
„Nakrm Mourka. Konzervy jsou ve skříňce.“
Žádné „mám tě ráda“. Žádné „brzy se vrátím“. Jen pokyny ke kočce.
Karolína si v autobuse opřela čelo o studené sklo. Za oknem ubíhaly šedé paneláky, smáčené podzimním deštěm. V uších jí stále zněla Radovanova slova: „Zase to přeháníš.“
Zavřela oči a vybavila se jí tvář Ivety Tkadlecové. Před cizími lidmi samý úsměv a laskavost. O samotě však ostrá jako břitva.
„Jízdenku, prosím,“ dotkla se jí průvodčí.
Karolína sebou trhla, vytáhla z kapsy peněženku a podala bankovku. „Děkuju.“
Telefon v kapse bundy vibroval. Nemusela se dívat, aby věděla, kdo volá. Hovor odmítla.
Tři týdny předtím.
„Karolínko, neber si to špatně,“ položila Iveta Tkadlecová na stůl talíř s polévkou, „ale ten boršč jsi dneska neuvařila úplně správně.“
„Mami,“ zvedl Radovan oči od mobilu, „je výborný.“
„Já se nepřu, synku,“ pohladila ho po rameni. „Jen by řepa měla být kyselejší. A maso nakrájené na menší kousky.“
Karolína sevřela lžíci. „Vařila jsem podle receptu od své mámy.“
„Aha,“ významně se podívala na syna. „Podle maminky… no dobře.“
Večer, když se tchyně odebrala do svého pokoje – svého, přestože měla zůstat jen týden –, vybuchla.
„Dělá to schválně! Každý den nějaká připomínka. Jednou polévka, podruhé prádlo…“
„Ona je zvyklá jinak,“ povzdechl si Radovan.
„A já jsem zvyklá žít bez neustálé kritiky!“
„Prosím tě, nedramatizuj,“ sáhl po ovladači. Televize začala hlučně vysílat reklamu. Tím diskuse skončila.
O dva týdny dříve.
Otevřela skříň a zůstala stát. Její oblíbené hedvábné šaty visely na ramínku, ale byly pokryté světlými mapami.
„Paní Tkadlecová!“
Tchyně přišla, ruce utírala do zástěry. „Copak, děvče?“
„Vy jste je vyprala? Jsou z hedvábí, do pračky nesmí!“
„Ach,“ zakryla si ústa, „chtěla jsem ti pomoct. Máš těch hadrů tolik.“
„To nejsou hadry! To je dárek od maminky!“
„Promiň,“ pozvedla obočí, „netušila jsem, že si můžeš dovolit tak drahé věci z učitelského platu.“
Z obýváku se ozvalo Radovanovo zakašlání. Slyšel všechno. A opět mlčel.
Týden před odjezdem.
„Radovane, podívej se,“ podala mu telefon.
„Co je to?“
„Zprávy mezi tvojí mámou a Alenou Vaněkovou.“
„Četlas její konverzaci?“
„Nechala mobil na stole! A píše tam: ‚Ta nána neumí ani knedlíky. Radovan si zaslouží lepší.‘“
Pomalu vstal. „Máma to tak nemyslela…“
„Buď odjede ona, nebo já,“ řekla tiše.
„Zveličuješ.“
„Ne,“ hlas se jí zachvěl, „jen už vidím, že si vždycky vybereš ji.“
Autobus prudce zabrzdil. Nad nástupištěm se skvěla cedule „Centrální autobusové nádraží“. Telefon znovu zavibroval – tentokrát zpráva.
„Kdy se vrátíš? Mourek je smutný.“
Ani slovo o ní. Ani náznak omluvy.
Karolína se nadechla a odepsala:
„Nevím. Konzervy jsou ve skříňce.“
Pak mobil zhasl a ona si uvědomila, že teď musí konečně rozhodnout, co bude dál.