Taxík ji vysadil před domem, kde vyrůstala. Karolína Mlynářová chvíli zůstala stát na chodníku a zhluboka se nadechla, než zazvonila. Jakmile vstoupila dovnitř, obklopila ji známá směsice vůně skořice, jablečného koláče a zaprášených knih z otcovy knihovny. Ten pach bezpečí jí sevřel hrdlo víc než jakákoli slova.
Svlékla kabát a bez řečí se schoulila na pohovku v obýváku. Tvář zabořila do polštáře a oběma rukama svírala hrnek s čajem, který už dávno vychladl.
„Jak dlouho tu hodláš takhle sedět?“ zeptala se jemně její matka a posadila se vedle ní. Dlaň jí položila mezi lopatky, jako když byla ještě malá.
„Dokud si neujasním, co dál,“ odpověděla Karolína tlumeně.
„A Mourek?“
„Radovan se o něj postará.“
„A práce?“
„Vzala jsem si dovolenou.“
Matka si povzdechla, zvedla se a dolila do konvice horkou vodu. V tu chvíli se z kapsy kabátu ozvalo tlumené vibrování. Neznámé číslo.
Karolína zaváhala, ale přijala hovor. „Prosím?“
„Karolíno, tady Veronika Navrátilová, tvoje sousedka!“ ozval se přehnaně čilý hlas. „Kde jsi?“
Karolína svraštila čelo. S Veronikou si nikdy nebyly blízké; jejich rozhovory obvykle končily u výtahu nebo u schránek.
„Jsem u mámy. Proč?“
„Ty vůbec netušíš, co se tady děje!“ hlas na druhém konci náhle ztišil tón, jako by sděloval státní tajemství. „Tvoje tchyně vykládá po domě, že jsi utekla za milencem!“
Lžička, kterou Karolína bezmyšlenkovitě míchala čaj, jí vyklouzla z prstů a s cinknutím dopadla na podlahu.
„Cože?“
„Včera si svolala půlku baráku před vchodem a líčila, jak prý už delší dobu někoho máš. A že chudák Radovan je z toho úplně na dně!“
Karolíně přeběhl mráz po zádech.
„To je nesmysl.“
„Já to vím, ale lidi tomu věří. Miroslava Pražáková z pětatřicítky už tvrdí, že tě viděla s nějakým chlapem u metra.“
Karolína vyskočila tak prudce, až zavadila o stolek.
„Díky, Veroniko,“ řekla stručně a hovor ukončila.
Telefon dopadl na sedačku. Zakousla se do rtu tak silně, až ucítila kovovou pachuť krve. Matka ji mlčky sledovala.
„Co se stalo?“
„Iveta Tkadlecová rozhlašuje, že Radovana podvádím.“
„A on?“ zazněla klidná otázka.
Karolína se hořce pousmála. „On nejspíš zase stojí při ní.“
Popadla mobil a vytočila manželovo číslo. Dlouhé vyzvánění. Pak hlasová schránka.
„Skvělé,“ procedila mezi zuby.
Matka jí sevřela prsty. „Neměla bys za ním zajet a vyjasnit si to?“
„Ne. Jestli je schopný takové věci uvěřit, ať mi zavolá sám,“ odpověděla, ale hlas se jí zlomil.
Když se znovu natáhla po hrnku, ruka se jí třásla natolik, že část čaje vyšplíchla na ubrus. Do ticha zaznělo nové pípnutí.
„Karolíno, zavolej mi. Musíme si promluvit.“
Zprávu si přečetla, telefon položila displejem dolů a neodpověděla.
„Ozveš se mu?“ zeptala se matka tiše.
„Později.“
Venku se mezitím setmělo. Vítr se opřel do oken a naznačoval přicházející déšť. Karolína přistoupila ke sklu a dotkla se ho dlaní.
„Mami… co když tomu opravdu uvěřil?“
Matka mlčela. A právě to ticho bolelo víc než jakákoli slova.
—
Radovan Modrý už popáté pročítal zprávu od své matky: „Synu, ona tě nikdy nemilovala. Celý dům mluví o jejím milenci.“ Nakonec mobil odhodil na gauč a sáhl po láhvi piva. Studené sklo ho zastudilo v dlani.
Mourek, stočený na parapetu, pootevřel jedno oko.
„Co je? Taky mě soudíš?“ zamumlal Radovan.
Kocour jen líně zívl a znovu zavřel víčka.
Radovan si lokl a láhev příliš prudce postavil na stůl. Pěna vyšplíchla a dopadla na klávesnici notebooku.
„Sakra!“ ulevil si a rychle sahal po ubrouscích. Když utíral lepivou tekutinu, obrazovka se rozsvítila. Zůstala otevřená jejich společná cloudová složka.
Ztuhl.
Mezi dokumenty se vyjímala složka nazvaná „Chat s Alenou Vaněkovou“. Klikl na ni a ucítil, jak mu srdce zrychluje.
Objevil se rozhovor Karolíny s její nejlepší kamarádkou. Poslední zpráva byla z předchozího dne:
„Aleno, už to takhle nezvládám. Pokud si nevybere mezi mnou a mámou, nevrátím se.“
Radovanovi začalo hučet v uších. Roloval výš.
„Zase mi přerovnala celou skříň. Schválně.“
„A co Radovan?“
„Jako vždycky. ‚Máma to myslela dobře.‘“
„Zkus si s ním promluvit vážně.“
„Snažila jsem se. Buď to shodí ze stolu, nebo se na mě dívá, jako bych přeháněla.“
Radovan se opřel do židle. V bytě bylo najednou těsno. Otevřel okno, ale chladný večerní vzduch mu úlevu nepřinesl.
Z kuchyně se ozval telefon. Matka. Nechal ho zvonit.
Když se vrátil k obrazovce, přibyla další věta:
„Aleno… a co když se už nevrátím vůbec?“
S prudkým pohybem notebook zaklapl.
Mourek vyskočil na stůl a otřel se mu o ruku.
„Jsem já takový hlupák?“ vydechl Radovan.
Kocour odpověděl hlasitým předením.
Radovan sáhl po mobilu. Prsty vytočily číslo dřív, než si to stihl rozmyslet. Dva tóny. Třetí.
„Ano?“ ozval se unavený hlas Karolíny.
„Karolíno…“ začal, ale slova se mu rozutekla.
Mezi nimi se rozprostřelo napjaté ticho.
„Víš, co o mně tvoje matka vykládá?“ promluvila nakonec ona.
„Já…“
„Že mám milence.“
„Karolíno, nemusíme…“
„Ne, právě že musíme. Řekni mi jedno – věřil jsi tomu?“
Polkl. „Nevím.“
Na druhém konci se ozval krátký, bolestný nádech.
„To mi stačí.“
Spojení se přerušilo. Radovan zůstal sedět s telefonem v ruce a sledoval, jak na displeji zhasíná nápis o ukončeném hovoru.
V předsíni cvakl zámek a ozvaly se kroky.
„Radovane, jsi doma?“ zazněl z chodby hlas Ivety Tkadlecové.