Radovan se pomalu zvedl ze židle. Tentokrát měl jasno. Poprvé po dlouhé době věděl přesně, co své matce řekne – bez vytáček, bez uhýbání.
Mourek seskočil ze stolu, protáhl se a s ocasem vztyčeným zamířil ke dveřím, jako by chtěl být u toho jako první.
Ani si neuvědomil, kdy zmizela polovina láhve whisky. Seděl v kuchyni, lokty opřené o stůl, a zíral na zažloutlou fotografii přichycenou magnetem na lednici. On a Karolína Mlynářová v den svatby. Smála se, hlavu nakloněnou k jeho rameni, oči plné důvěry.
„Do háje…“
Sklenice mu vyklouzla z prstů a s ostrým třeskem narazila do zdi. Střepy se rozlétly po podlaze. Mourek se vyděšeně schoval pod pohovku.
Radovan popadl klíče. Kabát nechal viset na věšáku a vyrazil na chodbu. Výtah sjížděl dolů nekonečně pomalu.
„…ať si klidně běhá,“ ozval se z otevřených dveří výtahu hlas Veroniky Navrátilové. Jakmile ho spatřila, zmlkla a jen si ho mlčky přeměřila.
Nevěnoval jí pohled. Vklouzl do kabiny a stiskl tlačítko přízemí.
Déšť mu po dopadu venku bičoval tvář. Auto naskočilo až napotřetí. Ruce se mu třásly.
„Navigace… ukaž cestu k…“ mumlal a ťukal do displeje.
Kovově klidný hlas odpověděl: „Za tři sta metrů odbočte vpravo.“
Mokrá silnice splývala v rozmazaný pruh světel. Známé ulice ubíhaly za okny.
„Odbočte vlevo… za dvě stě metrů bude cíl po pravé straně.“
Dům Miroslavy Pražákové. Karolína byla tam. Věděl to.
Zabrzdil tak prudce, že kola podklouzla. Před plotem zastavil jen o vlásek. Liják zesílil. Deštník neměl.
„Karolíno!“ vykřikl, ale jeho hlas pohltil hukot deště.
Zazvonil. Jednou. Podruhé. Potřetí.
V předsíni se rozsvítilo. Dveře otevřela tchyně v županu, pohled tvrdý.
„Radovane? Jsi opilý?“
„Kde je Karolína?“
„Spí. Běž domů.“
Zapřel dlaň o futra. „Musím s ní mluvit.“
„V tomhle stavu?“
Z nitra domu se ozval šramot. Karolína se objevila ve dveřích, bledá, v pomačkaných pyžamových kalhotách a jeho starém tričku.
„Ty…“ hlas se jí zachvěl. „Jsi vůbec při smyslech?“
Z vlasů mu kapala voda na podlahu.
„Karolíno, já…“
„Pusťte ho dovnitř,“ řekla náhle Miroslava. „Ať aspoň uschne. Pak odejde.“
Seděli u kuchyňského stolu. Karolína držela hrnek čaje, ale jen ho svírala mezi dlaněmi.
„Víš,“ začala tiše, „co tvoje matka napovídala sousedům?“
Sklonil hlavu. „Vím.“
„A?“
„Mluvil jsem s ní.“
„A?“
Zatnul prsty v pěst. „Tvrdí, že se jen bojí o mě.“
Karolína vyskočila tak prudce, až hrnek poskočil po stole. „Proboha, Radovane! Ty to nevidíš? Dělá to schválně! Od samého začátku!“
„Je to moje máma,“ vyhrkl.
„A já jsem kdo?“ ztišila hlas do naléhavého šepotu. „Tři roky jsem byla tvoje žena. A ty ses mě ani jednou nezastal.“
Otočila se, ale zahlédl lesk slz.
„Zkusím s ní promluvit znovu,“ zamumlal a postavil se nejistě.
„Ne. Odejdě.“
„Karolíno…“
„Odejdi!“ vykřikla. „Než zavolám policii! Jsi opilý!“
Miroslava beze slova otevřela dveře.
Déšť už ustal. V kalužích se odrážely pouliční lampy. Radovan usedl do auta, ale klíček neotočil.
Telefon zavibroval.
„Kocour nežere. Kdy se vrátíš?“ stálo ve zprávě.
Odesílatel: máma.
Vypnul mobil.
V jednom z oken domu se rozsvítilo. Na okamžik se mu zdálo, že za záclonou stojí Karolína. Když se zadíval pozorněji, uviděl jen prázdnou látku, která se lehce pohupovala v průvanu.
Probudil se s těžkou hlavou a suchem v ústech. Slunce mu svítilo přímo do očí skrz nezatažené závěsy. Zasténal a přitiskl si polštář na obličej. Včerejší noc se vracela v útržcích – déšť, její křik, slzy.
Mobil na nočním stolku znovu vibroval. Iveta Tkadlecová.
Natáhl se pro vodu, když vtom zaslechl hlasy z kuchyně.
„…vrátí se,“ pronášela jistě jeho matka. „Jen mu to musí dojít.“
Radovan ztuhl.
„A ta potvora?“ ozval se chraplavý hlas Dity Horákové.
„Karolína?“ odfrkla Iveta. „Už pochopil, jaká je. Říkala jsem mu od začátku, že se k sobě nehodí.“
Radovan tiše došel ke dveřím.
„A jak ses jí vlastně zbavila?“ zachechtala se Dita.
„To bylo snadné,“ ztišila hlas Iveta. „Stačilo jí dát pocítit, kdo tu rozhoduje. Přerovnala jsem jí věci, prala prádlo po svém, schovávala ty její směšné dekorace… A ta historka o milenci? To byl mistrovský tah.“
Radovanovi přeběhl mráz po zádech.
„A když na to přijde?“
„Nepřijde,“ mávla rukou Iveta. „A i kdyby – co zmůže? Jsem jeho matka. Nakonec si vždycky vybere mě.“
Sklenice mu vyklouzla z ruky a roztříštila se o podlahu.
V kuchyni nastalo ticho.
„Radovane?“ ozvala se vyděšeně Iveta.
Rozrazil dveře. „Dost.“
Zbledla. „Ty… tys to špatně pochopil…“
„Pochopil jsem naprosto přesně,“ odpověděl chraplavě. „Celou dobu jsi nám rozbíjela manželství.“
Dita si spěšně brala kabelku. „Já asi půjdu…“
Nevěnoval jí pozornost. Oči měl jen pro matku.
„Sbal si věci.“
„Prosím?“
„Dnes se odstěhuješ.“
„Radovane! Vždyť jsem to všechno dělala pro tebe!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Dělala jsi to pro sebe.“
Otočil se a zamířil do ložnice. Za zády se ozval pronikavý hysterický výkřik.