Za dveřmi se ozval pronikavý, téměř zvířecí křik.
„Ona tě opustila! Ale já tě nikdy nenechám!“
Radovan prudce přibouchl dveře, až se sklo v rámu zachvělo.
Mobil ležel na posteli. Chvíli na něj jen hleděl, pak ho vzal do ruky, projel seznam kontaktů a zastavil se u jména, které ho pálilo do očí. Karolína Mlynářová. Stiskl volání.
Dlouhé vyzvánění. Nekonečné.
Nakonec se ozvalo tiché cvaknutí.
„Prosím?“ Její hlas byl napjatý, ostražitý.
„Karolíno…“ Polkl, jako by měl v krku písek. „Už vím všechno.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
„A co to teď změní?“ odpověděla po chvíli bezbarvě.
„Změní. Dneska odchází. Vyhodil jsem ji.“
Opět pauza, tentokrát ještě těžší.
„Karolíno?“
„Je to tvoje rozhodnutí,“ zašeptala. „Ale nevím, jestli to stačí.“
Zavřel oči. „Chápu.“
V pozadí zaslechl tlumené hlasy – patrně její matku. Šustění, kroky.
„Musím končit,“ řekla tiše.
„Počkej!“ sevřel telefon pevněji. „Mourek… chybíš mu.“
Krátké ticho.
„Mourek?“ její hlas změkl.
„Skoro nejí.“
Zhluboka si povzdechla. „Konzervy máš nahoře ve skříňce. Ty s tuňákem. Ty má rád.“
Spojení se přerušilo.
Radovan si sedl na kraj postele. Z chodby doléhal tlumený pláč, z kuchyně pískání konvice. A někde jinde, v jiném bytě, možná plakala i jeho žena.
Na nočním stolku stála svatební fotografie. Objímali se na ní, rozesmátí, plní naděje. Jako by to bylo z jiného života.
O týden později stál před domem své tchyně s kyticí rudých růží. Byly to Karolíniny oblíbené – sotva rozvité, svěží. Déšť jemně mrholil a vsákl se mu do saka. Připadal si směšně – v obleku, s květinami, jako kluk, který jde žádat o odpuštění.
Dveře otevřela její matka. Přelétla pohledem květiny i jeho unavenou tvář.
„Nechce tě vidět.“
„Prosím,“ hlas se mu zlomil. „Řekněte jí… že jsem Iveta Tkadlecovou opravdu poslal pryč. Bydlí teď u tety Dity.“
Žena zavrtěla hlavou. „To už nic nevrátí, chlapče.“
Z nitra bytu se ozvalo: „Mami, kdo je tam?“
Matka se otočila a pak se na Radovana zadívala s něčím mezi lítostí a rezignací. „Počkej.“
Dveře se zavřely. Přes matné sklo sledoval, jak spolu mluví. Karolína stála zády, v pomačkaných domácích kalhotách a jeho starém tričku.
Pak se dveře znovu otevřely.
Stála před ním bez líčení, s tmavými kruhy pod očima. A přesto mu připadala krásnější než kdy dřív.
„Opravdu jsi ji vyhodil?“
„Ano.“
„Proč až teď?“
Růže se mu chvěly v ruce. „Byl jsem slepý. Neviděl jsem, co se děje. Teď už vím, že jsi pro mě důležitější než kdokoliv jiný.“
Založila si ruce na prsou, prsty zatnuté tak silně, až zbělely.
„A co když se vrátí? Onemocní? Začne tě vydírat?“ zeptala se tiše. „Co uděláš pak?“
„Rozhodl jsem se,“ podal jí kytici. „Volím tebe.“
Nepřijala ji. Dívala se kolem něj, na šedý asfalt, kde déšť kreslil mokré mapy.
„Nevím, jestli ti ještě dokážu věřit,“ zašeptala. „Když přijdeš pozdě, budu přemýšlet, jestli nejsi u ní. Každý tvůj pohled si budu vykládat.“
Zvedla oči přímo k němu.
„Zlomil jsi mi srdce. A já nevím, jestli se dá spravit.“
Déšť zesílil. Okvětní lístky se začaly uvolňovat a padaly na schody.
„Počkám,“ řekl tiše. „Jak dlouho bude třeba.“
Zavrtěla hlavou. „Vrať se domů. Postarej se o Mourka. Já… potřebuju čas.“
Dveře se zavřely. Na prahu zůstalo několik rudých lístků. Radovan tam ještě chvíli stál, pak nechal kytici sklouznout do kaluže.
Když došel k autu, telefon zavibroval.
Zpráva od Karolíny:
„Mourek má rád, když ho drbeš za uchem. A kupuj jen tu rybu v modrém obalu.“
Dlouho hleděl na displej. Začal psát odpověď: „Děkuju. Budu čekat.“
Ale zprávu nikdy neodeslal.
—
Epilog
Uplynuly tři měsíce.
Radovan seděl ve své – už jen své – kuchyni a hladil Mourka, který se konečně zase pustil do jídla. Vítr bušil větvemi do oken. Na stole ležel dopis.
Karolína psala:
„Radovane, nevím, jak to říct šetrně, tak budu upřímná. Podávám žádost o rozvod. Ne proto, že bych tě nenáviděla. A ani ne proto, že bych ti neodpustila. Jen některé věci, když se rozbijí, už nejdou slepit. Za poslední měsíce jsme si odcizili natolik, že návrat nevidím.
Maminka si myslí, že je to správné. Ale víš, že už se neřídím cizími radami.
Mourka si nech. Zvykl si na tebe.
Karolína.“
Dopis složil a uložil do zásuvky. Nalil si kávu – hořkou, protože zase zapomněl koupit cukr.
Zazvonil zvonek.
Ve dveřích stála Iveta Tkadlecová s taškami v rukou.
„Radovánku,“ usmála se. „Jsem zpátky.“
Podíval se na ni, pak do prázdného bytu, kde nezůstalo nic z Karolíny – ani šaty, ani parfém, ani smích.
„Ano,“ odpověděl tiše. „Asi ano.“
Ustoupil, aby mohla vejít.
Mourek zasyčel a utekl do ložnice.