„Anno Moravecová, dovolená padá,“ oznámil Pavel Mlynář u večeře a samolibě se přitom usmíval. Bylo zřejmé, že si tu chvíli vychutnává. „Koupil jsem pobyt u moře pro mámu. Celý život si přála vidět oceán na vlastní oči, chápeš? Tak pojede místo tebe. Alespoň si konečně odpočine. Zaslouží si to.“
Anna Moravecová pomalu zvedla oči od talíře a dlouze se na manžela zadívala. Mlčela. Na rtech se jí objevil úsměv – nikoli jízlivý či uražený, ale podivně klidný a vyrovnaný.
Právě ten klid Pavla zaskočil. V duchu už byl připravený na scénu, výčitky i bouřlivou hádku, možná i na rozbitý talíř. Jenže místo toho přišlo ticho. A ten nečitelný úsměv.
„Takže… to ti nevadí?“ zeptal se znovu, tentokrát už méně jistě. „Opravdu?“
„Ale vůbec ne, Pavle,“ odpověděla tiše a dál klidně jedla, jako by šlo o naprostou maličkost. „Jestli tvoje maminka toužila po moři, tak ať se jí to splní. Proč bych měla protestovat?“
Pavel znatelně znejistěl. Kde se v ní vzala taková shovívavost? Opravdu to prošlo tak hladce? „No vida,“ pomyslel si s úlevou. „Moje Anna je přece jen rozumná ženská.“
Marie Tesařová odjížděla za tři dny. Čekala ji dovolená v Turecku, nový plavkový komplet, kufr nacpaný k prasknutí a výraz naprostého nadšení ve tváři. Nadšeně štěbetala od rána do večera:
„Podívej, Aničko, jak mi sluší ten klobouk! Vyprosila jsem ho od sousedky Tamary a už jí ho nevrátím, ať pukne závistí. Pavlíku, synku, tisíceré díky! Jsi pravý chlap. A ty, Aničko, se netrap. I když…“ zasmála se potutelně, „možná tě bude trochu hryzat svědomí, že já si budu užívat na pláži a ty zůstaneš v tomhle rozpáleném bytě.“
Její humor měl poněkud zvláštní příchuť, ale Anna jen přikývla a zachovala stejný vyrovnaný výraz.
Ten večer se Pavel rozvalil před televizí, popíjel pivo a sledoval fotbal. Připadal si jako vítěz. Udělal radost matce a doma nevznikl žádný konflikt. „Tak to má vypadat,“ pochvaloval si v duchu. „Dospělý, harmonický vztah. Všechno pod kontrolou.“
Jenže klid netrval dlouho.
Následující den se Anna nevrátila domů. Telefon měla nedostupný. Pavel tomu zpočátku nevěnoval velkou pozornost, ale kolem půlnoci ho přepadl neklid. Když vešel do koupelny, všiml si, že její zubní kartáček zmizel. Okamžitě otevřel šatní skříň – a s bušícím srdcem zjistil, že polovina jejích věcí je pryč.