Pavel jen pokrčil rameny a tiše dodal: „Pil jsem.“
„Samozřejmě že jsi pil! Na co se to vlastně ptám?“ vyjela po něm Marie Tesařová s trpkým smíchem. „Ty se utápíš v lahvi, a ona si mezitím sbalí kufry a odletí za teplem s milencem. Pro ni už zjevně neexistuje nic posvátného. A ty tu sedíš jak opařený, bez špetky hrdosti. Styď se! Okamžitě vstaň a jeď za ní, nenech to jen tak!“
Pavel se pousmál tak nějak nakřivo. „A proč bych to dělal, mami? Napsala jasně, že je konec. Loučí se. Co bych tam asi změnil? A kromě toho… teď má všechno, po čem toužila. Peníze, cestovní pas plný razítek, možná i to svoje vysněné štěstí.“
„Pavle, ty jsi vážně beznadějný,“ zašeptala Marie a ztěžka dosedla na židli. Pohled upřela do prázdna. „Tohle je i moje vina. Měli jste koupit letenku Anně, ne mně. Neměla jsem vás nechat…“
Uběhly čtyři týdny a Anna Moravecová se neobjevila.
Marie začala sledovat její profily na sociálních sítích. Z fotografií brzy pochopila, že neodjela jen k moři, jak původně tvrdila. Nejdřív Kypr, potom Řím, nakonec Paříž. Na každém snímku zářila, pózovala před Eiffelovou věží v šatech barvy uzeného lososa, smála se do objektivu a vypadala naprosto spokojeně. Vousáč měl jméno David Zeman – rozvedený podnikatel, který žil střídavě po různých evropských městech.
Pod jednou z fotografií Anna napsala: „Když žena přestane čekat na zázrak od svého muže, najde si ho sama.“
Krátce nato dorazily i rozvodové dokumenty. Pavel je sotva proletěl očima. Bez odporu podepsal, vložil zpět do obálky a odnesl na poštu, jako by šlo o běžnou složenku.
Marie sedávala v kuchyni, během těch týdnů jí vlasy úplně zbělely. Tlumeně si pro sebe opakovala: „Chtěla jsem jen, aby byl můj syn šťastný… A místo toho zůstal sám. Tolik toužil po moři, a teď má jen prázdno a ostudu.“
O další dva týdny později zazvonil zvonek.
Pavel šel otevřít s nevolí. Na prahu stála Anna. Upravená, sebevědomá, v elegantním topu, s lehkým středomořským opálením na tváři. Vypadala jinak – jistější, klidnější.
„Ahoj, Pavlíku,“ usmála se a vstoupila dovnitř, jako by nikdy neodešla. „Potřebuju si vzít pár věcí. Staré fotky, nějaké papíry. Doufám, že ti to nevadí.“
Mlčky přikývl. Chvíli ji jen sledoval, pak se odhodlal: „Jsi… s Davidem opravdu šťastná?“
„Ano,“ odpověděla bez zaváhání. „A víš proč? Protože si mě váží. To je to hlavní. Ty jsi mě nikdy nerespektoval.“
„Kvůli té letence?“ hlesl. „Protože jsem ji koupil mámě a ne tobě?“
„Ne, Pavle,“ zavrtěla hlavou. „Nešlo o jednu letenku. Vždycky jsi dával přednost své matce přede mnou. Auto, dovolená, dokonce i obyčejný večer, kdy jsem chtěla být jen s tebou – vždycky jsi nakonec pozval ji.“