A i když jsem tě prosila o jediný večer jen pro nás dva, stejně jsi nakonec zavolal jí.
Chtěl něco namítnout, otevřel ústa, ale slova nepřišla. Věděl, že by jen zapíral očividné.
„Víš, proč jsem tehdy neudělala scénu?“ zeptala se náhle a na rtech jí pohrával sotva patrný, ironický úsměv. „Když jsi mi oznámil, že moje dovolená padá?“
Pavel Mlynář sklopil pohled. Tušil, kam míří.
„Protože mi došlo, že pokud se neumíš rozhodnout mezi manželkou a vlastní matkou, musím to rozhodnutí udělat já. Bez křiku, bez výčitek. Prostě odejít se vztyčenou hlavou.“
Vzala do rukou staré fotoalbum, krátce se zadívala na zažloutlé snímky, jako by se loučila s minulostí, a tiše pronesla: „Tak tedy sbohem, Pavle.“
Pak odešla.
Zůstal stát v předsíni, neschopen pohybu. Dveře se zavřely a v bytě zavládlo ticho, které tížilo víc než jakákoli hádka.
V kuchyni seděla Marie Tesařová. Neodvážila se vyjít ven, v duchu si namlouvala, že se ti dva ještě usmíří.
„Pavlíku… neposlouchala jsem,“ ozvala se nejistě. „Co se děje? Jste v pořádku?“
„Nic zvláštního,“ odpověděl otupěle. „Rozloučili jsme se.“
„Poslal jsem mámu k moři. Jen mě nenapadlo, že Anna Moravecová odejde taky. A na dlouho,“ problesklo mu hlavou.
Marie si zakryla obličej dlaněmi. „Bože můj… Kéž bych tehdy na tu zatracenou dovolenou vůbec nejela…“
Uplynulo šest měsíců. Pavel ztichl, stáhl se do sebe. Přestal pít – konečně pochopil, že žádná lahev nenahradí ženu, o kterou tak pošetile přišel. Jeho život se smrskl na práci a večery doma. S matkou sdíleli tichou domácnost; on po nocích sedával u okna a sledoval zapadající slunce, jako by čekal na něco, co už se nevrátí.
Anna mezitím žila úplně jiný příběh. S Davidem Zemanem cestovali po horách i podél moře, ochutnávali cizokrajná jídla, přihlásili se na lekce tanga a plánovali, že si pořídí psa.
Jednou se jí David zeptal: „Nelituješ někdy, že se to všechno seběhlo právě takhle?“
Usmála se a zavrtěla hlavou. „Ne. Poprvé v životě mám pocit, že si zasloužím lásku. Ne povinnost. Ne ústupky. Skutečný cit.“
Procházeli se po nábřeží, prsty propletené. Moře tiše šumělo a vlny se líně tříštily o břeh. Bylo teplo a lehkost okamžiku jí naplnila hruď.
Připomnělo jí to den, kdy ta nešťastná dovolená otevřela dveře k dávnému pozvání – k nabídce, kterou jí kdysi poslal muž tajně do ní zamilovaný. Uchovávala si ji roky v srdci a čekala na chvíli, kdy bude připravena říct novému životu své „ano“.
A ta chvíle přišla sama.