Zmizely i lahvičky s parfémy z toaletního stolku, krémy, které si pečlivě schovávala do zásoby, a dokonce i ty nové plavky, jež si pořídila na plánovanou dovolenou.
Jako by Anna Moravecová nikdy neexistovala.
Druhý den mu přišla zpráva.
„Sbohem, Pavlíku. Když mi neumíš dopřát moře, jako krásná ženská si ho zařídím sama. Netrap se – a hlavně tolik nepij, ani střízlivý nejsi žádná výhra. Anna.“
Pod textem byla přiložená fotografie. Anna stojí před tyrkysovou hladinou, na hlavě široký klobouk, na sobě krátké šaty s odvážným výstřihem. V ruce drží barevný koktejl. Vedle ní vysoký muž s plnovousem, oblečený do sněhobílé košile. Oba se usmívají tak samozřejmě a zamilovaně, až z toho bolely oči.
Pavel Mlynář civěl na displej a nedokázal si to srovnat v hlavě. Co to má znamenat? Opravdu odjela s jiným? A co dům, společná domácnost, manželství potvrzené razítkem na úřadě? To všechno prostě odhodila?
Tři dny neopustil byt. Nejdřív si kupoval pivo, potom přešel na vodku a nakonec pil jakousi tmavou břečku z plastové lahve – ani si nepamatoval, co to vlastně bylo. Televize běžela bez zvuku, jen světlo obrazovky kmitalo po zdech. Ticho rušil pouze jejich kocour, který hladově mňoukal a živil se tím, co uloupil ze stolu, zatímco jeho pán ležel otupělý na gauči.
Anna zmizela, jako by se rozplynula ve vzduchu.
Sedmý den se vrátila Marie Tesařová. Opálená, odpočatá, se slunečními brýlemi na nose a s magnetem ve tvaru velblouda v ruce.
„Pavlíku, jsem doma!“ zahlaholila vesele hned ode dveří. „To si nedokážeš představit, jak tam bylo nádherně! Moře průzračné, jídlo jako v luxusní restauraci. Sice jsem to přehnala s hrozny a jeden den jsem proseděla na pokoji, ale ten výhled na bazén stál za to! Mimochodem, kde je Anička?“
Pavel seděl v křesle. Neoholený, oteklý, jen v trenýrkách a vytahaném tílku. Před sebou prázdnou láhev a talíř se slepenými zbytky těstovin.
„Anička… je taky u moře,“ zachraptěl. „Odjela s milencem. Den poté, co jsi odjela ty, mami, zmizela. Napsala mi, že jí neumím zajistit moře. A poslala fotku. Objímá tam nějakého vousáče a v ruce drží drink.“
Marie Tesařová strnula. Několik vteřin jen nevěřícně hleděla, pak prudce vybuchla.
„Cože?! To si ze mě děláš legraci? A ty jsi to nechal jen tak? Nechal jsi manželku odejít s cizím chlapem? Ty jsi chlap, nebo co vlastně jsi? A kdo je ten vousáč? Kde jsi byl, když si balila?“