„Tchyně přišla se synem přede dveře a stála tam s kufry. ‚Otevři, stěhujeme se k tobě!‘“ vyprávěla jsem sarkasticky, zatímco jsem už v ruce držela telefon a vyťukávala číslo na policii.
Tereza seděla bez hnutí na gauči a znovu pročítala zprávu od notáře. Už potřetí. Dědické řízení bylo konečně uzavřeno — třípokojový byt v centru města byl oficiálně přepsán na její jméno. Radost, která jí před chvílí zaplavila hruď, se však rychle proměnila v tísnivý pocit. Jak na to asi zareaguje tchyně?
Milena Nováková, matka jejího manžela, s nimi posledních pět let obývala malý dvoupokojový byt na okraji města. Svůj vlastní prodala s tím, že se nastěhuje k synovi a pomůže, až přijdou na svět vnoučata. Jenže děti zatím nepřišly — a z původně slibované pomoci se stala každodenní kontrola toho, co Tereza dělá, jak vaří, kdy chodí domů a s kým mluví.
Tereza vytočila Ondřejovo číslo.
„Ahoj, mám důležitou novinku.“
„Co se stalo?“ ozval se napjatě.
„Volal notář. Dědův byt je oficiálně napsaný na mě.“
„To je skvělé!“ zajásal Ondřej. „Konečně budeme mít větší prostor!“
„Počkej,“ zarazila ho opatrně. „Dohodli jsme se, že to bude můj osobní majetek. Děda ho odkázal přímo mně.“
„Jistě, lásko. Ale jsme přece rodina. Záleží snad na tom, čí jméno je na papíře?“
Tereze projel tělem chlad. V poslední době tuhle větu slýchala příliš často — pokaždé když šlo o něco, co se týkalo výhradně jí.
Když se večer vrátila domů, Milena Nováková už seděla v kuchyni. Před sebou měla šálek čaje a na rtech ten zvláštní, všeříkající úsměv.
„Terezko, posaď se. Musíme si promluvit.“
Tereza si sedla naproti a vnitřně se připravila na nejhorší. Tenhle tón nikdy nevěstil nic dobrého.
„Ondřej mi pověděl o tom bytě po dědečkovi,“ začala tchyně sladce. „Tři pokoje v centru — to je nádhera!“
„Ano, mám z toho radost,“ odpověděla zdrženlivě.
„Výborně. Tak zítra můžeme začít balit. Přestěhujeme se tam všichni.“
Tereza málem vdechla čaj.
„Prosím?“
„No přece do nového bytu,“ vysvětlovala Milena Nováková, jako by šlo o samozřejmost. „Už jsem si vybrala pokoj s balkonem. Potřebuju čerstvý vzduch, víš, kvůli zdraví.“
„Paní Nováková,“ snažila se Tereza zachovat klid, „s Ondřejem jsme zatím neřešili žádné konkrétní plány.“
„A co je na tom k řešení?“ mávla rukou tchyně. „Místa je tam dost. Vejdou se tam i moje skříně. Stejně to bude chtít rekonstrukci, určitě je tam stará tapeta.“
V Tereze začalo narůstat rozhořčení.
„Ten byt je moje dědictví,“ pronesla pevně. „A já rozhodnu, jak s ním naložím.“
Milena Nováková na ni vytřeštila oči.
„Tvoje dědictví? Jsi přece vdaná! Máš manžela, máš rodinu! To chceš být takhle sobecká?“
„Nejde o sobectví,“ namítla Tereza. „Jen chci mít právo rozhodovat o tom, co mi odkázal dědeček.“
„Takže jsme ti cizí?“ vyhrkla tchyně a prudce odsunula židli. „Pět let žijeme pod jednou střechou a ty nás nepovažuješ za rodinu!“
Pak si teatrálně přitiskla dlaň na hruď a odešla do svého pokoje. O chvíli později se odtud ozvalo hlasité vzlykání.
Ondřej se vrátil domů se zachmuřeným výrazem. Sotva si zul boty, zamířil do kuchyně, kde Tereza chystala večeři.
„Máma pláče,“ oznámil místo pozdravu. „Co jsi jí řekla?“
„Tvoje maminka se rozhodla, že se všichni nastěhujeme do dědova bytu,“ odpověděla klidně Tereza. „Už si dokonce vybrala, který pokoj bude její.“