„V takovém případě na něj nemá při rozvodu žádný nárok,“ doplnil advokát klidně a opřel se v křesle.
Tereza sevřela kabelku pevněji. „A kdyby se pokusil nastěhovat násilím?“
„Vyměňte zámky. A pokud by dělal potíže, obraťte se na policii. Zároveň doporučuji co nejdříve podat žádost o rozvod.“
Přikývla. V tu chvíli v ní něco definitivně zaklaplo. Už nebylo o čem přemýšlet.
Jakmile dorazila domů, zavolala zámečníka. Do večera byl nový zámek na dveřích. Když za ním zapadly, cítila zvláštní pocit bezpečí. Potom vytočila Ondřejovo číslo.
„Co je?“ ozvalo se podrážděně.
„Ondřeji, podávám žádost o rozvod.“
Na druhé straně nastalo ticho. „Cože? Terezo, zbláznila ses?“
„Ne. V pondělí jdu na soud.“
„Počkej, takhle to přece nemůžeš useknout! Sejdeme se, promluvíme si.“
„Není o čem. Vybral sis svou matku. Já odmítám být ve vlastním manželství až na druhém místě.“
„Terezo…“
„Sbohem, Ondřeji.“
Hovor ukončila. K jejímu překvapení se jí ulevilo. Jako by ze sebe shodila těžký kabát.
V pondělí ráno ji před domem zastavila Milena Nováková. Čekala u vchodu, ruce založené na prsou.
„Tak co, jsi spokojená?“ procedila mezi zuby. „Rozbila jsi rodinu!“
„Ta rodina už dávno nefungovala,“ odpověděla Tereza vyrovnaně.
„Kvůli tvému sobectví!“
„Ne. Kvůli vašemu neustálému zasahování.“
Tvář tchyně zrudla vztekem. „Co si o sobě myslíš? Já ho porodila, vychovala! Ty ses jen přišla přiživit!“
„A taky jsem odešla, když jsem pochopila, že tam nejsem vítaná.“
„Ubohá ženská!“ vyštěkla Milena Nováková. „Sobecká a ještě k tomu neschopná mít děti!“
Terezu bodlo u srdce. Jak se to dozvěděla? Sdělil jí to Ondřej? Tu nejintimnější bolest jejich vztahu?
„Myslela sis, že si ho udržíš bytem?“ pokračovala tchyně jedovatě. „On tě nikdy doopravdy nemiloval. Jen tě toleroval!“
„To stačí,“ řekla Tereza tiše. „Prosím, odejděte.“
„Odcházím! Ale zapamatuj si – zůstaneš sama! Nikdo o tebe nestojí! A můj Ondrášek si ještě najde lepší!“
Milena Nováková se otočila na podpatku a odkráčela. Tereza za ní chvíli hleděla. Necítila vztek. Spíš klid. Bylo po všem.
Rozvod proběhl překvapivě rychle. Ondřej si na byt nedělal nárok, odvezl si jen osobní věci. Při posledním setkání stáli proti sobě téměř jako cizinci.
„Máma měla pravdu,“ utrousil chladně. „Vždycky jsi myslela jen na sebe.“
„A ty jsi vždycky myslel jen na ni,“ odpověděla bez emocí.
Neřekl nic. Prostě odešel.
Uplynulo šest měsíců. Tereza byt zrekonstruovala, vymalovala stěny světlými barvami, pořídila nový nábytek. Všechno konečně odpovídalo jejím představám. V práci jí nabídli vyšší pozici. Pomalu si budovala život podle vlastních pravidel.
Jednoho večera potkala Karolínu, jejich společnou známou.
„Terezo! To je let!“ zasmála se Karolína. „Jak se máš?“
„Líp než kdy dřív,“ usmála se.
„Nedávno jsem viděla Ondřeje. Byl s matkou v obchodě. Vypadal… ztraceně.“
„Jsme rozvedení,“ pronesla Tereza klidně.
„To vím. Milena Nováková o tobě vypráví kdekomu. Tvrdí, že jsi je připravila o byt.“
„Ten byt byl vždycky můj.“
Karolína pokývala hlavou. „Slyšela jsem, že si někoho našel. Ale jeho matce se ta dívka nezdála dost dobrá, tak ji vyštípala. Teď spolu zase bydlí.“
Tereza jen pokrčila rameny. Už to nebyla její starost.
Rozloučily se a ona se vrátila domů. V předsíni ji přivítalo ticho a příjemné teplo. Uvařila si oblíbený čaj, pustila si hudbu a posadila se k oknu. Už dlouho nezažila tak čistý pocit svobody.
Venku tiše padal sníh. Vločky se snášely pomalu k zemi a ona přemýšlela o budoucnosti. Představovala si ji jasnou a otevřenou. Bez manipulace, bez ponižování. Jen ona a její možnosti.
Telefon zavibroval. Zpráva z neznámého čísla: „Terezo, tady Ondřej. Mám nové číslo. Mohli bychom se sejít? Potřebuji si promluvit.“
Přečetla si text ještě jednou. Pak jej bez váhání smazala a číslo zablokovala.
Minulost zůstala tam, kam patřila. Ona měla svůj byt, svůj klid i své plány. A žádná tchyně ani slabý muž jí je už nemohli vzít.