„A co je na tom špatného?“ pokrčil Ondřej rameny, jako by šlo o maličkost. „Ten byt je přece prostorný, místa je tam dost pro každého.“
Tereza si ho chvíli mlčky prohlížela. „Ondřeji, ten byt je moje osobní dědictví. Děda ho odkázal mně, ne celé rodině.“
„Zase s tím začínáš!“ vybuchl podrážděně. „Proč na tom tolik lpíš? Jsme přece rodina!“
„O to nejde,“ snažila se mluvit klidně, i když cítila, jak se v ní zvedá napětí. „Chci mít možnost sama rozhodnout, co s bytem udělám. Třeba ho pronajmu a budu mít pravidelný příjem. Nebo ho prodám a peníze investuju.“
„Prodat?“ Ondřej zrudl. „Chceš se zbavit třípokojového bytu v centru? To ses zbláznila?“
„Je to moje volba.“
„Není jen tvoje!“ zvýšil hlas. „Týká se to nás obou! Jsme manželé! A máma má pravdu — chováš se sobecky.“
Tereza pomalu položila nůž, kterým krájela zeleninu, a otočila se k němu čelem.
„Víš co?“ pronesla tiše. „Jestli jsem podle tebe taková sobkyně, možná bude nejlepší, když se do dědova bytu přestěhuju sama.“
Ondřej na ni nevěřícně zíral. „To snad nemyslíš vážně.“
„Myslím. Zůstanu tam týden nebo dva. Uklidím, projdu dědovy věci. A my si od sebe aspoň na chvíli odpočineme.“
Beze slova se otočil a odešel do ložnice. Dveře za ním prudce práskly. Z vedlejšího pokoje se znovu ozvalo hlasité vzlykání Mileny Novákové.
Hned druhý den ráno si Tereza sbalila jen to nejnutnější a odjela. Dědův byt ji přivítal tichem a známou vůní starých knih a dřeva. Pomalu procházela místnostmi a vybavovala si, jak tu jako malá trávila prázdniny.
První dny strávila úklidem a tříděním věcí. Samota jí překvapivě dělala dobře. Nemusela se nikoho ptát, co bude k večeři. Nikdo jí nekritizoval oblečení ani nepouštěl televizi od rána do večera. Bylo to ticho, po kterém už dlouho toužila.
Čtvrtý den zazvonil zvonek. Když otevřela, stála přede dveřmi Milena Nováková s objemnou cestovní taškou.
„Terezko, zlatíčko!“ usmívala se přehnaně. „Jak to tady sama zvládáš? Určitě nemáš ani pořádné jídlo a všude je nepořádek!“
Bez čekání na pozvání vešla dovnitř.
„Proboha,“ rozhodila rukama, když se rozhlédla po předsíni. „Ty tapety jsou příšerné! A ta podlaha? To se musí celé předělat. Všechno je tu zastaralé!“
„Mně se to líbí,“ odpověděla Tereza suše. „Připomíná mi to dědu.“
„Vzpomínky jsou hezká věc,“ mávla rukou tchyně, „ale bydlet se má v normálních podmínkách. Pomůžu ti. Uvařím oběd a pak naplánujeme rekonstrukci.“
„Děkuju, ale opravdu to není potřeba,“ odmítla ji pevně Tereza. „Zvládnu to sama.“
„Ale prosím tě! Která snacha by odmítla pomoc své tchyně? Vždyť jsme rodina!“
Slovo „rodina“ v ní znovu probudilo podráždění.
„Paní Nováková, přijela jsem sem proto, abych byla chvíli sama. Potřebuju si ujasnit myšlenky i pocity.“
„Co si chceš ujasňovat?“ nechápala tchyně. „Urazila ses na Ondřeje a chceš mu dát lekci. To je celé! Můj chudák chlapeček trpí!“
„Chlapeček“ měl dvaatřicet let, ale pro Milenu Novákovou zůstával malým synkem.
„Nejde o žádnou uraženost,“ vysvětlovala Tereza trpělivě. „Přemýšlím, jestli chci dál žít tak jako dosud.“
„Jak to myslíš?“ přimhouřila oči tchyně.
„Když je každé moje rozhodnutí zpochybňováno. Když ani o vlastním dědictví nemůžu svobodně rozhodnout. Když jsem označována za sobce jen proto, že potřebuji vlastní prostor.“
Milena Nováková si demonstrativně sedla na židli v předsíni a přitiskla si dlaň na hruď.
„Je mi špatně. Moje prášky! Přines mi vodu!“
Tereza bez řečí podala sklenici. Tchyně si lokla a upřela na ni vyčítavý pohled.
„To jsme to dopracovali. Člověk ve věku a ty ho takhle stresuješ.“
„Paní Nováková, je vám padesát osm. To opravdu nejste žádná bezmocná stařenka.“
„A nemocný může být jen někdo nad osmdesát?“ rozohnila se. „Mám vysoký tlak! Bolí mě klouby! Celý život jsem se na vás spoléhala.“