„…a vy se mi takhle odvděčíte!“ dořekla Milena Nováková s dramatickým důrazem.
Tereza jen unaveně vydechla. Neměla už sílu se hádat.
„Prosím vás, vraťte se domů a odpočiňte si,“ řekla klidně.
„Domů?“ vyskočila tchyně podrážděně ze židle. „A kde ten domov asi mám? U syna, kterého ta jeho žena opustila? V té jeho ubohé garsonce?“
„Je to jen přechodné období,“ odpověděla Tereza vyrovnaně. „Až si s Ondřejem vyjasníme, co mezi námi vlastně je, bude jasno.“
Milena přimhouřila oči. „A co když si to nevyjasníte? Co když se rozejdete nadobro?“
„Pak si každý půjdeme svou cestou.“
„A byt ti zůstane? A můj syn vyjde naprázdno?“ vyštěkla.
Teď konečně zaznělo to podstatné. Nešlo o starost o rodinu, ale o majetek.
„Ten byt je můj,“ připomněla Tereza tiše. „Zdědila jsem ho po dědečkovi.“
„Kdybys Ondřeje opravdu milovala, převedla bys na něj polovinu!“ odsekla Milena. „Ve slušných rodinách je přece všechno společné.“
„Ve slušných rodinách si lidé navzájem respektují hranice.“
„Jaké hranice?“ rozohnila se tchyně. „To jsou jen moderní výmysly! Dřív rodiny žily pohromadě a nikdo si na nic nehrál!“
„A snachy tiše trpěly,“ podotkla Tereza.
„Nikdo netrpěl! Každý věděl, kam patří, a ctil starší!“ uzavřela Milena ostře.
Tím bylo řečeno vše. Tchyně se otočila na podpatku a práskla dveřmi tak silně, až se zatřásla skleněná výplň. V bytě po dědečkovi zůstalo ticho, které Terezu objalo jako ochranný štít.
Večer zazvonil telefon. Ondřej.
„Terezo, máma říká, že jsi ji vyhodila.“
„Požádala jsem ji, aby odešla,“ opravila ho. „To je rozdíl.“
„Chtěla ti pomoct.“
„O žádnou pomoc jsem nestála.“
„Proboha, co jsi to za člověka?“ zvýšil hlas. „Máma to s námi myslí dobře a ty ji odstrkuješ!“
„Ondřeji, tvoje maminka nemyslí na nás. Myslí na sebe. Chce rozhodovat o našem životě.“
„To je nesmysl!“
„Není. Jen si to nechceš připustit.“
Na druhém konci to zapraskalo. „Víš co? Zůstaň si tam sama, jak dlouho chceš! A až ti dojde, co jsi provedla, možná už o tebe nebudu stát!“
Tereza bez emocí hovor ukončila. Jeho výhrůžky v ní už nevyvolávaly strach, spíš podivný klid.
Uplynul týden. V bytě si postupně vytvořila vlastní řád, objednala řemeslníky na drobné opravy a začala znovu dýchat. Každý den byl o něco lehčí.
V pátek večer rozřízl ticho pronikavý zvonek. Podívala se kukátkem — na chodbě stál Ondřej a vedle něj Milena. V ruce držel sportovní tašku.
„Co tady chcete?“ zavolala přes dveře.
„Otevři, musíme si promluvit!“ křikl Ondřej.
„Mluvte.“
„Nedělej scény. Přinesl jsem věci. Stěhujeme se.“
Tereza ztuhla. „Kdo se stěhuje?“
„My. S mámou. Chtěla jsi přece, abychom byli spolu.“
„Chtěla jsem si ujasnit náš vztah. Ne založit společnou domácnost ve třech.“
„Terezko, otevři,“ ozvala se Milena medovým hlasem. „Sousedi poslouchají.“
„Ať poslouchají. Odejděte.“
„Jsem tvůj manžel!“ zařval Ondřej. „Mám právo tu bydlet!“
„Nemáš. Byt je psaný na mě.“
„Zavolám policii!“ vyhrožoval.
„Klidně,“ odpověděla chladně.
Za dveřmi se ozvalo tlumené dohadování. Pak tchyně znovu změnila tón. „Terezko, nebuď tvrdohlavá. Dáme si čaj a v klidu to probereme.“
„Není co probírat. Jděte pryč.“
„Otevři, nebo ty dveře vyrazím!“ křikl Ondřej.
„Zkus to. A já zavolám policii a noc strávíš na stanici.“
Nastalo ticho, šepot a nakonec kroky vzdalující se po schodech. Tereza ještě chvíli vyčkala a pak se znovu podívala kukátkem. Chodba byla prázdná.
Druhý den vyhledala advokáta. Muž s prošedivělými vlasy a bystrým pohledem ji nechal bez přerušování domluvit.
„Váš manžel nemá k tomu bytu žádné právní oprávnění,“ řekl pevně. „Jedná se o majetek, který jste nabyla dědictvím před uzavřením manželství.“