Radka si mezitím dokázala vytvořit vlastní malý svět. Večer co večer uspávala dceru s mobilem položeným vedle polštáře a čekala na zprávu, která jí rozsvítí tvář.
Dokonce se jí podařilo párkrát vyklouznout na schůzku, když byl Lukáš služebně mimo město. Jejich setkání byla nevinná – káva, procházka, dlouhé rozhovory. Přesto se našli ochotní „přející“, kteří považovali za nutné informovat Lukáše o každém jejím kroku.
Jednoho odpoledne se Radka vrátila z hřiště a sotva zavřela dveře bytu, ocitla se uprostřed bouře. Lukáš křičel tak hlasitě, že sousedé nevydrželi rámus a přišli zazvonit, jestli je všechno v pořádku. Nabízeli Radce pomoc i ochranu.
„Ty to děláš pořád!“ běsnil. „Hraješ si na chudinku, ale ve skutečnosti jsi vypočítavá dravkyně! Věděla jsi, že se nechci ženit ani mít děti. A přesto ses mi nastěhovala do bytu, do života, porodila dítě. A teď mi ještě zahýbáš!“
„Moc dobře víš, že ti nevěrná nejsem,“ odpověděla unaveně. „A přestěhování jsi navrhl ty. Už si nepamatuješ, jak to mezi námi začalo?“ Opakovala to už poněkolikáté a byla vyčerpaná z toho, že musí znovu obhajovat totéž.
„Jasně! Všichni kamarádi mi volají, že tě vídají po městě s nějakým frajírkem. Vodí tě za ruku a civí na tebe jako pes na pána.“
„Někdo se na mě takhle dívat musí,“ odsekla klidně. „Starám se o sebe, po porodu jsem zhubla, cvičím. Ty sis toho ani nevšiml, nikdy jsi mi neřekl jediné hezké slovo. To, že jsi slepý, ještě neznamená, že jsou slepí i ostatní. Kolik let jsme spolu? A kolikrát jsi mě požádal o ruku? Ani jednou.“
„To není pravda! Řekl jsem, že se vezmeme, když jsi byla těhotná!“ nedal se, protože odmítal připustit, že by se role obrátily.
„Věta ‚až přijedu, zajdeme na úřad‘ není žádost o ruku,“ namítla. „To je jen prázdný slib, který nikdy nenabyl skutečných obrysů. Slova bez činu mají cenu sotva pár haléřů.“
„Za všechno můžeš ty!“ pokračoval. „Pořád práce, kamarádky, dítě… Na mě ti nikdy nezbyl čas. Kolikrát jsem chtěl řešit svatbu, a tys to vždycky smetla ze stolu. Nemilovala jsi mě. A teď, jakmile se naskytla příležitost, rozběhla ses za jiným chlapem jako splašená koza.“
Radka ho poslouchala a s překvapením si uvědomila, že ji jeho obvinění už vlastně nebolí. Lži muže, s nímž prožila tolik let, po ní sklouzávaly jako déšť po skle. Nechala ho domluvit, a pak se nečekaně rozesmála přímo do jeho rozzuřené tváře.
Lukáš zůstal stát jako opařený. Takovou reakci nečekal.
„Tvrdíš, že jsi mě miloval a chtěl si mě vzít?“ pronesla klidně. „Že tě zraňuje moje komunikace s Matě…“