„Tak ti přeju šťastnou cestu,“ utrousila unaveně, otočila se k němu zády a zamířila do ložnice. Ze skříně vytáhla velký kufr a začala do něj bez zbytečných gest skládat své oblečení i věci malé Amálie.
„Co to má znamenat? Kam si myslíš, že jdeš?“ vyjel na ni Lukáš Tomášek.
„Je konec. Co bylo, uschlo a opadalo,“ odpověděla klidně, aniž by přerušila balení. „Odcházím od tebe. Vlastně je to docela praktické – žádné papírování kolem rozvodu, žádné dohadování o majetek.“ V jejím hlase zazněla jízlivá poznámka, která ho bodla víc než křik.
„Nikdo nikam nepůjde! Tebe si tu držet nebudu, klidně si zmiz, kam chceš. Ale malá zůstane tady. Dokud se neprokáže, že sis ji někde pořídila za mými zády!“ procedil mezi zuby. Když pochopil, že Radku Bednářovou už nezastraší, rozhodl se jí alespoň co nejvíc zkomplikovat odchod.
Radka se narovnala a podívala se na něj s chladnou jistotou. „Nedělej ze sebe směšného hrdinu. Neudržíš mě. A jestli to zkusíš silou, zaklepu sousedům. Policii ani volat nemusím. Víš dobře, že tě vedlejší pán nemůže vystát. Jedna ‚náhodná‘ rána do nosu a do práce můžeš chodit i potmě – cestu si posvítíš modřinami.“
Nebála se. Věděla, že Lukáš je silný jen tam, kde se mu nikdo nepostaví. Roky si na ní dokazoval převahu a ona se ohýbala, až málem ztratila sama sebe. Teď už ale ustupovat nehodlala.
Když měla sbaleno, odešla nejprve k přítelkyni. Později si pronajala malý byt. Zavolala maminku, aby jí pomohla s hlídáním Amálie, a vrátila se zpět do práce. S Matějem Urbanem zůstali v kontaktu, i když na vztah zatím nespěchala.
Lukáš mezitím rozvíjel svůj plán, jak ji vyčerpat – neustálé hrozby, řeči o tom, že si vezme dceru k sobě. Několik týdnů Radka odolávala jeho pokusům získat Amálii do péče, přestože testy potvrdily, že je skutečně jeho otcem. Nakonec však po důrazném, ryze mužském rozhovoru s Matějem Lukáš couvl. Poprvé narazil na někoho, kdo se ho nebál.
Zdálo by se, že když se člověk zbaví tíživého vztahu, může bez obav vykročit do nového. Jenže Radka měla v sobě příliš mnoho pochybností. Léta vedle muže, který ji shazoval a nedodržoval sliby, v ní zanechala hluboké šrámy. Nedokázala uvěřit, že by někdo mohl být upřímný jen tak.
Matěj ji několikrát požádal o ruku. Pokaždé ho odmítla – ne z nedostatku citu, ale ze strachu. Téměř tři roky odkládala svatbu, zkoušela jeho trpělivost, hledala v něm chyby podobné těm, které znal její minulý život. Potřebovala si být jistá.
Až po dlouhých třech letech konečně přikývla. Dokonce si oblékla bílé šaty a dovolila si znovu snít – krátce předtím, než se měla podruhé stát maminkou.