V naší rodině jsme si každoročně připomínali Den matek a měl pro nás mnohem hlubší význam než obyčejný Mezinárodní den žen. Osmý březen patřil všem ženám bez rozdílu – tatínek tehdy gratuloval nejen mamince, ale i mně a sestře. Zato Den matek byl vyhrazen výhradně jí, naší nejdražší.
Maminka byla odjakživa nesmírně skromná. Když jsme byly malé, chystaly jsme jí drobná překvapení, vymýšlely zábavné soutěže a snažily se vytvořit slavnostní atmosféru plnou radosti. S přibývajícím věkem jsme si už mohly dovolit hodnotnější dárky, jenže ona o nic nákladného nestála. Upřímně ji potěšily maličkosti, zatímco dražší pozornosti ji spíš uváděly do rozpaků.
Nejvíc byla ochotná přijmout praktický dárek do domácnosti – třeba topinkovač, ruční mixér nebo pěknou knížku. A drobnosti jako čokoláda, voňavé mýdlo či svíčka sloužily jako ceny za „výhry“ v hrách, které jsme pro ni s láskou připravily.
Tatínek nám s organizací těchto malých zázraků vždy ochotně pomáhal. Když ale zemřel, tradici jsme nezrušily. Jen se proměnila – byla tišší, komornější. Občas se zastavila sousedka, s níž si maminka rozuměla, nebo některý z příbuzných.
Mezitím jsem se vdala za Tadeáše Jelínka a spolu s ním do mého života vstoupila i jeho matka, Miroslava Benešová. Otevřený konflikt mezi námi nikdy nevznikl, přesto jsme si k sobě nenašly blízkou cestu. A některé její zvyky mi postupně začaly vadit čím dál víc.
