Jenže na svůj požadavek Miroslava Benešová rozhodně nezapomněla. Když se blížil další Den matek, Tadeáš Jelínek mě požádal, abych mu pomohla připravit celé to velkolepé překvapení. Přál si, aby to nebylo jen o předání dárku, ale aby nechyběly hry, úkoly a trochu zábavy.
Tchyně si na ten den dokonce pozvala kamarádky, aby byly svědkyněmi toho, jak ji budeme oslavovat. První soutěž spočívala v hledání dárků podle lístečků s nápovědami rozmístěných po bytě. Na každém stanovišti na ni čekala drobnost – čokoládové figurky, voňavý sprchový gel, krém na ruce nebo barevný balónek.
Místo radosti se jí však v obličeji postupně usazoval stále temnější výraz. Když sesbírala poslední maličkost, bez slova všechny věci odhodila stranou.
Ve druhé hře měla za vítězství získat velkou dózu kvalitní kávy. Z nějakého důvodu ale očividně čekala cosi mnohem hodnotnějšího, a zklamání se jí zračilo ve tváři, i když mlčela.
Hlavním dárkem byla nádherná kniha o pletení, protože právě to je její největší koníček. Jakmile však svazek převzala, znechuceně jej podala Blance Vacekové. „Vezmi si to, Blanko, já o něco takového nestojím. Děti mě tímhle opravdu urazily. Copak se dávají takové dárky?“