„Copak se dávají takové ubohé dary?“ vykřikla rozhořčeně.
Tadeáš Jelínek se hanbou málem propadal do země. Snažil se matce trpělivě vysvětlit, že šlo jen o drobné, symbolické pozornosti připravené s láskou. Miroslava Benešová však trucovitě našpulila rty a teatrálně obracela oči v sloup, jako by poslouchala něco naprosto nepřijatelného.
Do hovoru se vložily i její kamarádky, které ji mírnily a přesvědčovaly, že jsme si dali záležet a že si zasloužíme spíš pochvalu než výčitky. Ona ale odmítala jakékoli argumenty slyšet.
Tadeáš mi tiše oznámil, že bude nejlepší odejít. S matkou se ani nerozloučil – a ona mu to nijak neusnadnila. Přiznávám, že když jsme vyšli z bytu, pocítila jsem úlevu. Čekala mě ještě návštěva u mé vlastní maminky.
Následující dva týdny Miroslava Benešová demonstrativně mlčela. Synovi nebrala telefon a dávala najevo dotčenost. Nakonec však přece jen svolila k rozhovoru. Po něm byl ale Tadeáš skleslejší než předtím.
Ukázalo se, že je ochotná nám „odpustit“ jedině tehdy, pokud jí uspořádáme oslavu znovu – tentokrát prý s odpovídajícími, hodnotnými dary.
„Přeje si norkový kožich,“ řekl můj muž tiše a zkoumavě se na mě podíval.
Odpověděla jsem bez váhání, že žádné další slavnosti pořádat nebudeme. A už vůbec ne kupovat kožich. Matka zůstane matkou, to ano. Ale radost a péči si zaslouží jen ten, kdo je dokáže ocenit.