A upřímně řečeno, ani já jsem jí zrovna dvakrát neseděla.
Ze všeho nejvíc mi na Miroslavě Benešové vadilo její samozřejmé přesvědčení, že k nám může přijít kdykoli se jí zachce. Klidně dopoledne zavolala, že se staví na oběd, a ještě si nadiktovala, na co má chuť. Nejhorší na tom bylo, že jí Tadeáš Jelínek bez odporu vyhověl. Naše vlastní plány tak braly zasvé.
Jednu věc jsem si ale vyjasnila hned na začátku – vařit na povel rozhodně nebudu. Pokud měla tchyně speciální přání, postaral se o něj Tadeáš sám, nebo objednal jídlo z restaurace. V tomhle jsem zůstala neoblomná.
Oslava Dne matek u mé maminky byla domluvená dlouho dopředu. Přesto nám Miroslava Benešová ráno oznámila, že by se k nám ráda zastavila. Odmítla jsem kvůli ní cokoliv rušit. Tadeáš proto přišel s řešením – pozval ji rovnou k mamince na oslavu.
Setkání proběhlo nad očekávání hezky. Jenže tchyně všechno pozorně sledovala a nakonec nám vytkla, že si jí prý nevážíme, když pro ni nic podobného nechystáme.
„Příští rok chci taky takový Den matek. Se vším všudy, i s dárky,“ prohlásila rozhodně.
Nechtěli jsme vyvolávat hádku, a tak jsme jí přikývli. V duchu jsem ale doufala, že ji ten rozmar časem přejde. Kdo ví, třeba by na to do roka zapomněla…