— Ani tě nenapadne vozit své mámě jídlo! — vyštěkl Radek Matoušek a odstrčil talíř s nedojedenou polévkou tak prudce, až se lžíce zachvěla. — Každá zavařovačka se počítá, benzín stojí majlant, a ty to všechno házíš do bezedné díry. Tvoje matka není nemohoucí, ať si dojde nakoupit sama.
Marie Navrátilová zůstala stát u sporáku s naběračkou v ruce. V titěrné kuchyni jejich garsonky, kde byly stěny obložené prázdnými sklenicemi připravenými na letní zavařování, se jeho křik odrážel nepříjemnou ozvěnou. Sklopila pohled k dlaním — zčervenalým, s hlínou zažranou pod nehty, kterou nedokázalo odstranit žádné mýdlo.
— Radku, maminka má vysoký tlak, brambory sama nevykope, — odpověděla tiše, ale pevně. — Dovezla jsem jí jen pár kilo a jeden tvaroh. A zaplatila jsem to ze svého, mimochodem.
— Ze svého? — vyprskl. — Tvoje peníze jsou přece naše společné! Každý víkend jezdíme na chatu k mojí mámě. Neplazíš se tam po záhonech pro zábavu, ale proto, abychom měli přes zimu plnou spíž. A ty to takhle rozhazuješ. Takže si to ujasníme: chceš zásobovat tchyni? Klidně. Ale pak na zahradu Michaely Blažekové už nepáchneš. Sázet, okopávat i kupovat sazenice si budeš zařizovat sama.
Marie pomalu odložila naběračku na podložku. Vybavilo se jí, jak ji loni Michaela Blažeková nutila napouštět barely s vodou dlouho dopředu, aby se na slunci ohřála a „nespálila“ kořínky okurek ledovou vodou ze studny. Jak hodiny vytrhávala bršlici a pýr, dokud se jí záda neproměnila v jeden pulzující uzel bolesti.
— Dobře, — pronesla klidně. — Rozumím. Žádná pomoc rodičům. Ani tvým, ani mým. Když chceme tolik šetřit, tak důsledně ve všem.
Radek spokojeně přikývl, přesvědčený, že spor vyhrál. Nevšiml si však, že v očích jeho ženy pohaslo něco, co tam dosud tiše zářilo.