Vyvrcholení přišlo ve středu. Radku Matouškovi toho dne nepřestal zvonit telefon – displej se rozsvěcel tak často, až měl pocit, že se přístroj každou chvíli přehřeje. Když večer dorazil domů, nebyl to ten sebejistý muž jako obvykle. Působil tiše, téměř provinile.
„Marie, mamka ti vzkazuje…,“ začal opatrně a na okamžik se odmlčel, jako by hledal co nejmírnější formulaci. „Řekla doslova: ‚Vrať mi Marii, bez ní to tady nezvládnu.‘ Brambory jí prý hnijí v zemi, protože je neměl kdo přihrnout. A slibuje, že klidně sama poveze zeleninu k tvé mamince, jen když se vrátíš.“
Marie Navrátilová se na něj podívala s lehce pozvednutým obočím.
„Sama poveze? To je tedy pokrok. Dobrá. V sobotu tam zajedeme. Aspoň uvidíme, co z těch vašich slavných zásob ještě zbylo.“
O víkendu zastavili před zahrádkou. Michaela Blažeková je čekala už u branky. Vypadala sklesle a menší než jindy. Záhony připomínaly bojiště – polámané opory, zčernalé šlahouny okurek a plevel vysoký téměř po pás.
„Maruško, pojď dál, děvenko,“ spěchala jim naproti tchyně nezvykle měkkým hlasem. „Na verandě jsem nachystala čaj. Musíme si promluvit.“
Marie vstoupila do domu připravená na obvyklé stížnosti na tlak a bolavá záda, případně na okamžité přidělení motyky do ruky. Jenže na verandě ji čekalo překvapení. U stolu seděla její vlastní maminka, popíjela čaj z porcelánového hrnku a tvářila se naprosto spokojeně.
Marie zůstala stát mezi dveřmi a nechápavě těkala pohledem z jedné ženy na druhou.
„Mami? Co tady děláš?“
Její matka se usmála a ukousla kousek domácí marmelády.
„Zaskočila jsem za paní Michaelou. Potkaly jsme se minulý týden v čekárně u lékaře a daly se do řeči. Zjistily jsme, že máme společné víc, než bychom čekaly. Třeba to, že nám oběma vadí, když si naše děti začnou hrát na pány světa.“
Michaela Blažeková si přisedla k snaše a lehce jí položila ruku na rameno.
„Marie, nezlob se na Radka, je to trouba. Namluvil mi, že ty už na zahradu nechceš ani vkročit.“