„Verunko, až tu jednou nebudu, zasaď mi na hrob jeřáb. Nechci tam odpočívat sama… V zimě na něj budou přilétat vrabci a zobat bobule, aspoň budu mít společnost,“ švitořila babička slabým, přerývaným hlasem. Sama přitom působila jako drobný ptáček – křehká, scvrklá do sebe, ale s očima plnýma života.
„Babi, prosím tě, co to říkáš? Ty tu budeš ještě sto let!“ odpověděla dvanáctiletá Veronika Švecová a rychle si utřela slzy, které jí stékaly po tvářích.
Říká se, že člověk někdy vycítí, kdy se jeho čas naplnil. U Růženy Martinecové to tak skutečně bylo. Odejít se rozhodla uprostřed zimy. Už půl roku předtím však působila neklidně a často se vracela k tématu vlastního pohřbu.
„Hrob musí být vykopaný předem. V mrazech je půda tvrdá jako kámen, ještě si na tom někdo zlomí lopatu,“ opakovala s vážnou tváří. Zbytek rodiny nad tím jen mával rukou a obracel oči v sloup.
„Babi, na odchod máš času dost,“ žertovali a brali její slova jako výstřelek stáří.
Jenže malé Veronice do smíchu nebylo. Většinu dětství strávila právě u babičky, zatímco její rodiče trávili dny i večery v práci „kvůli rodině“. Mezi maminkou a Růženou Martinecovou to však často jiskřilo.
„Přestaň mě poučovat! Sama jsi nic velkého nedokázala a mně pořád něco vyčítáš. Je takový problém pohlídat Veroniku? Víš přece, jaká je doba. Já i Patrik Tomášek jsme pořád v práci!“ rozléhalo se z telefonu, když maminka zvyšovala hlas.
„Dítě potřebuje mámu. Já mám Verunku nade vše ráda, to víš. Ale ona o mně mluví jako o druhé mamince. To přece není v pořádku,“ odpovídala tiše babička.
Po takových hovorech zůstávala dlouho sedět se slzami v očích. Když začal tón rozhovoru houstnout, snažila se Veroniku poslat do vedlejšího pokoje. Nechtěla, aby slyšela ostrá slova.
Starý telefon však přenášel každý zvuk až příliš zřetelně. A Veronika stejně nikam neodcházela. Zůstávala stát za zdí a poslouchala, jak se hlas její maminky mění v rozčilený monolog. Svět dospělých jí tehdy připadal děsivý.
Mnoha výrazům ještě nerozuměla, ale věty jako „další infarkt už nepřežiju“ nebo „to srdce mě zlobí čím dál víc“ jí naháněly strach.
A pak přišlo jedno mrazivé prosincové ráno. Maminka si tiše sedla na kraj její postele a bez dlouhých vysvětlování oznámila, že babička v noci zemřela. Prostě tak. Bez varování.
Dvanáctiletá Veronika si nikdy nepomyslela, že po takovém ránu se jejich život dokáže během jediného dne úplně změnit.