Tehdy ještě netušila, že po odchodu blízkého člověka se dospělí dokážou změnit k nepoznání. Místo soudržnosti přišly hádky, místo vzpomínek chladné propočty.
Následující dva roky se u nich doma nemluvilo prakticky o ničem jiném než o dědictví. Babička po sobě zanechala prostorný byt ve staré cihlové zástavbě, a tak se řešilo, jak co nejrychleji přepsat vlastnictví, kdy nemovitost nabídnout k prodeji a kterého právníka najmout, aby si na podíl nemohli dělat nárok další příbuzní z rodiny Růženy Martinecové.
Jakmile bylo všechno úředně vyřízeno, začali se u nich objevovat lidé, které Veronika Švecová do té doby nikdy neviděla. Najednou se vyrojili vzdálení bratranci, sestřenice i tety, kteří si nárokovali právo mluvit do věcí, jež se jí bolestně dotýkaly.
Nikdo se ani nesnažil brát ohled na to, že je ještě dítě. Hádky probíhaly přímo před ní, bez studu a bez zábran. Zvýšené hlasy se odrážely od stěn a ona jen nechápavě poslouchala, jak se přou o byt, o peníze a o práva. Vůbec nikdo nepřipomínal, jaká babička byla – laskavá, moudrá, jak krásně zpívala staré písničky a jak dokázala obejmout tak, že se svět na chvíli zastavil.
Po dvou letech nekončících sporů, výhrůžek a napjaté atmosféry se její rodiče rozhodli odstěhovat do jiného města. Odešli bez ohlédnutí a už se tam nikdy natrvalo nevrátili.
Když Veronika oslavila osmnácté narozeniny, nastoupila na vysokou školu v jiném městě a přestěhovala se na kolej. Krátce před výročím babiččina úmrtí si koupila jízdenku na vlak a zavolala mamince.
„Mami, o prázdninách tentokrát domů nepřijedu,“ oznámila opatrně.
„Jak to? Vždyť jsme chtěli být na Silvestra všichni spolu na chalupě,“ namítla matka překvapeně.
„Já… už mám něco naplánovaného. A prosím, bez kázání,“ dodala rychle.
„Neříkej mi, že se tam zase chystáš,“ povzdechla si maminka zklamaně.
„Ano. Zdá se mi o babičce. Pořád dokola. Nemám klid a potřebuju tam zajet.“
„Kdyby ještě žila, pochopím to,“ odpověděla matka tvrdším tónem. „Ale utrácet za cestu a ještě shánět ubytování jen kvůli návštěvě hřbitova? To jsou vyhozené peníze. V tom městě už nikoho nemáme, není tam co dělat.“
„Právě že s bydlením by to možná šlo…“ naznačila Veronika.
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Bylo slyšet, jak se maminka nadechla a čeká, co přijde.
„Psala jsem si s Klárou Smutnýovou, tetou Hanou Bednářovou,“ vyslovila opatrně.
„Vím moc dobře, kdo to je,“ skočila jí do řeči. „Říkala jsem ti, abys se s nimi nezaplétala. Kvůli penězům by nám tehdy byli schopní skočit po krku. Jestli tam pojedeš, hodně mě to raní. Opravdu hodně.“
„Mami, prosím…“ stačila ještě říct Veronika, než se z telefonu ozvalo jen krátké, rozhodné pípnutí.