„Tehdy to tak měl skoro každý. Každý se snažil nějak protlouct,“ uzavřela tiše teta Hana Bednářová.
Veronika Švecová chvíli mlčela, pak svraštila čelo. „A co ten hrob? O tom jste ještě nedopověděla.“
„Máš pravdu,“ přikývla teta. „Babička si přála, aby bylo o místo postaráno. Jenže peníze nebyly. Musela jsem si půjčit, jinak by to nešlo. V listopadu se mi podařilo sehnat slušné místo. Dokud byla půda měkká, nechali jsme vykopat jámu. A pak přišel prosinec… pohřeb, hostina, poplatky za obřad, šaty – všechno šlo za mnou. Do toho jsem zjistila, že se tvoji rodiče nedokážou domluvit na rozdělení bytu po dědictví. My přitom spláceli dluhy a z výplaty sotva vyžili. Nakonec jsem za nimi šla a slušně je požádala, aby mi aspoň část pomohli uhradit. Nechtěla jsem nic navíc. Ale to, co následovalo… Víš sama, kolikrát jsme kvůli tomu stáli proti sobě a jak ponižující to bylo.“
„Takže vás maminka nechala ve všem samotné?“ vydechla zděšeně Veronika.
Hana hned zavrtěla hlavou. „Ne, to zase ne. Peníze nakonec poslala, i když to trvalo. Jenže beze slova. Od té doby se mnou skoro nemluví. Asi si myslí, že jsem jí chtěla sebrat její drahocenné metry čtvereční. Přitom jsme s Boží pomocí splatili většinu dluhu, zůstalo jen málo. A z toho zbytku jsme s Klárou Smutnýovou nechaly udělat aspoň malý pomníček. K hrobu naší Růženy Martinecové totiž kromě nás nikdo jiný nechodí.“
Druhý den ráno odvezli Veroniku na hřbitov. Vzala si s sebou lopatu a smeták, pro jistotu, a poprosila, aby ji nechali chvíli samotnou.
Hrob byl zavátý sněhem, takže se nejdřív pustila do odhazování. Studený vzduch ji štípal do tváří, ale pracovala vytrvale, dokud nebyl kámen znovu vidět. Pak si klekla před fotografii babičky Růženy.
Dlouze se dívala do známých očí, které znala od dětství. V hlavě jí zněla tichá omluva: „Promiň mi, babičko, že jsem tak dlouho nepřišla.“
Vtom na oblý vrchol žulového náhrobku přiletěla malá sýkorka. V zobáčku svírala drobnou větvičku jeřábu. Naklonila hlavičku a upřeně se na Veroniku zadívala. Dívka se pomalu zvedla, ale ptáček se polekal a vzlétl. Větvička sklouzla dolů a dopadla do vlhké hlíny.
Veronice se sevřelo hrdlo. „Babičko moje drahá, já na svůj slib nezapomněla. Splním ho, to ti přísahám.“
Znovu poklekla a v té tiché chvíli si naplno uvědomila, jak moc jí babička chyběla. Tolik let si to nepřipouštěla, ale prázdné místo v jejím srdci nezaplnil nikdo jiný. A věděla, že už nikdy ani nezaplní.