…zavěsila.
Veronika ještě chvíli držela mobil u ucha a hleděla do prázdna. Pak si tiše povzdechla. Stejně tam pojedu. Už dost. Když se tehdy rozhodovalo o stěhování, nikdo se mě neptal, jestli chci. A navíc si to platím sama, z jejich peněz jsem si nevzala ani korunu. Ať si myslí, co chtějí, honilo se jí hlavou.
Na nádraží ji čekala Klára Smutnýová, její sestřenice z druhého kolena. Rozpačité „Ahoj“ trvalo sotva pár vteřin, než se proměnilo v pevné objetí. Klára byla o sedm let starší, ale od babiččina pohřbu se téměř nevídaly a kontakt postupně vyšuměl.
Veronice se přesto vybavily vzpomínky z dětství. Babička ji často brávala k Haně Bednářové, někdy i na víkend. Dlouhé večery trávily na verandě, kde si hrály, dokud se jim nechtělo spát, a ráno je z postele vytáhla omamná vůně smažených palačinek.
Když opadly první rozpaky, vydaly se autem k tetě Haně, která příjezd netrpělivě očekávala.
„Podívej se na tebe! Vyrostla z tebe nádherná mladá žena!“ zvolala Hana a bez váhání ji objala.
Za těch šest let se výrazně změnila. Vlasy jí zesvětlaly šedinami a rysy obličeje nápadně připomínaly Růženu Martinecovou. Veroniku při tom bodlo u srdce a do očí se jí nahrnuly slzy.
„Verunko, samozřejmě tě vezmeme za babičkou. Dokud nejsou závěje, dá se tam dojet autem. Ale kdo tu cestu nezná, snadno zabloudí,“ řekla jemně a pohladila ji po ruce. „A jak se má maminka? Psala jsem jí, ale nikdy mi neodpověděla.“
„Upřímně? Nadšená nebyla, když zjistila, že se chystám přijet.“
Hana si povzdechla. „Je na nás pořád dotčená. Chápu to. Odpusť nám tehdejší hádky. Nepřišli jsme dělat scény ze zloby. Tvoje babička nás skoro každý týden prosila, abychom jí pomohli s pozemkem. Úspory se jí tenčily a jako by tušila, že času moc nezbývá. Neber si to osobně, ale klidně by sama strádala, jen aby měla pro tebe jídlo a něco na sebe.“
„Ale rodiče přece pracovali. Jak je možné, že babičce nic nezůstalo?“ podivila se Veronika.
„Pracovali, to ano. Jenže tehdy to bylo složité. Výplaty chodily se zpožděním, někdy i několik měsíců nic nepřišlo. Lidé zůstávali na svých místech a doufali, že se situace zlepší. Po změně režimu to tak mělo hodně rodin. Posílali tě k babičce i proto, že doma občas nebylo z čeho uvařit oběd. Těstoviny bez ničeho, to bylo maximum. Babička měla aspoň důchod. Ale nemysli si, že tě chci obrátit proti mámě, tehdy se opravdu každý snažil přežít, jak uměl.“