O tom, co si vyslechl od macechy, se Kryštof Veselý otci ani slovem nezmínil.
Zaprvé už dávno nebyl kluk, kterého je třeba vodit za ruku. Byl dospělý, měl vlastní rozum a pokud by se objevily potíže, dokázal by si je vyřešit sám. A zadruhé – a to bylo podstatnější – považoval otcův nový sňatek za tichou zradu na památce zesnulé maminky. V koutku duše si dokonce přál, aby to Radimu Míkovi tak docela nevyšlo. Ne snad tragédie, ale aspoň trochu nepohodlí.
„Počkej, chceš mi říct, že tvůj syn je o čtyři roky starší než tvoje manželka?“ vyhrkl nevěřícně Ondřej Švec.
„Přesně tak,“ uculil se Radim. „A kdybys ty pořád nelítal po světě, možná bys taky stihl držet krok s realitou!“
„No dovol, to je moje práce,“ bránil se Ondřej s hranou uražeností.
„Na svatbě jsi nebyl. Otevření nové pobočky taky ne. Tak jen doufám, že až jednou budu mít pohřeb, nepřijdeš aspoň s věncem poslaným poštou,“ rýpl si Radim, i když bez zloby.
„Zdá se, že ti mladá žena svědčí,“ poznamenal Ondřej pobaveně. „Začínáš být skoro snesitelný.“
„Drží moje staré srdce v permanenci,“ zasmál se Radim.
„Jen aby tě to tempo nepoložilo a nenechal jsi tu svou krásku vdovou,“ utrousil Ondřej s úsměvem.
Radimovi však úsměv z tváře náhle zmizel, jako by ho někdo setřel.
„Víš,“ řekl po chvíli tišeji, „myslel jsem, že už to nedokážu. Po Haně Malířové…“
„Vždyť je to pět let,“ připomněl Ondřej opatrně.
„Právě. Vzpomínky jsou důležité. Smutek má své místo. Ale člověk nemůže zůstat stát. Žít se musí dál.“
Chvíli oba mlčeli a upíjeli kávu.
„Radime, ale proč sis vybral někoho tak mladého, že je Kryštof vlastně starší? Nepůsobí to zvláštně?“
„Je mi jedno, jak to vypadá,“ pousmál se Radim znovu, tentokrát už jistěji. „Podstatné je, že jsem spokojený. Je mladá, hezká… pravda, žádná intelektuálka. Ale upřímně – já v jejím věku taky nebyl žádný génius.“
Na okamžik zvážněl.
„Kdyby měla Haninu hlavu, mohl bych ji zapojit i do práce. Jenže ona je úplně jiná. Je krásná – a to je její hlavní kapitál. Když jsme s Hanou začínali, stála při mně. Radila mi, podporovala mě. Byla to skutečná parťačka do boje.“
„Čest její památce,“ pronesl Ondřej tiše. „Dáme si na ni?“
Na stole se objevily dvě baculaté sklenky.
„Děkuju ti za všechno,“ zašeptal Radim směrem kamsi do prázdna.
„Odpočívej v pokoji,“ přidal se Ondřej.
Chvíli seděli beze slov. Dokonce i ruch okolních stolů jakoby zeslábl.
„A co Kryštof?“ zeptal se Ondřej, když tichá vzpomínka odezněla.
„Na jeho svatbě jsi byl, to si pamatuju,“ odpověděl Radim. „Rozjel firmu, něco kolem počítačů. Pořád v jednom kole, podnikatel každým coulem.“
Povzdechl si.
„Pořád do něj hučím, ať se usadí. Třicet mu bylo, není to málo. Jenže on se tomu směje. Tvrdí, že mu zkušenost s mojí ženou stačila na celý život.“
„Jak to myslíš?“ zarazil se Ondřej.
„Nesedli si. Nehádají se, to ne. Ale žádná náklonnost mezi nimi taky není. Kryštof dokonce prohlásil, že jestli jsou dnes všechny holky jako moje Marcela Fialaová, tak o ženění nestojí.“
„No jo,“ pokýval Ondřej hlavou. „Když je nová máma mladší než syn, je to zvláštní.“
„Ještě že bydlí každý zvlášť. Jinak by to doma jiskřilo. Nějak mu prostě nesedla.“
„Sám říkáš, že není jako Hana.“
„Není,“ přitakal Radim tiše.
Déle už nemělo smysl vysedávat.
„Kryštofe, tatínek tu není, je na schůzce s Ondřejem,“ oznámila Marcela Fialaová sladkým hlasem, když mu otevřela dveře. „Volal ale, že už je na cestě.“
„Hm,“ zabručel Kryštof bez většího zájmu.
„Můžu ti zatím udělat čaj. Počkáš na něj?“ nabídla se s úsměvem.
Být s „novou maminkou“ pod jednou střechou mu nebylo příjemné ani trochu, ale kvůli otci tam nakonec zůstal.