Nakonec jen krátce přikývl. „Dobře. Čaj si dám.“
Zůstal sedět v obýváku, mobil v ruce, ale soustředit se na displej bylo čím dál těžší. Pod hranou telefonu se mu do zorného pole neustále pletly opálené nohy jeho macechy. Jako chlap si nemohl nevšimnout. Jako syn svého otce by si toho všímat neměl.
Ne že by chtěl. Spíš ho dráždilo, co si to vlastně oblékla. Látka sotva zakrývala to nejnutnější, navíc průsvitná tak, že víc odhalovala než skrývala. Připadal si trapně už jen proto, že to registruje.
Oči schválně odvracel, ale Marcela Fialaová jako by mu vstupovala do výhledu naschvál. Nakláněla se, protahovala záda, pohybovala se kolem něj s přehnanou ladností. Připomínala kočku v říji.
„Neudělám ti něco k tomu? Třeba sendvič?“ zapředla přeslazeným tónem. „Hned to bude.“
„Nemusíte,“ odsekl Kryštof Veselý. Popadl hrnek a vyšel na balkon. Dveře za sebou přivřel, ale zamknout nešly.
Chvíli si užíval chladnější vzduch a ticho, když se za ním ozval její hlas.
„Kryštofe,“ postavila se těsně vedle něj a opřela se o zábradlí tak, aby se k němu bokem přitiskla, „já přece vidím, že ti nejsem lhostejná. A Radim říkal, že žádnou přítelkyni nemáš.“
„A co z toho?“ odpověděl bezbarvě.
Lhostejný nebyl. V tu chvíli by ji nejradši shodil dolů. Čtrnácté patro by nedalo druhou šanci nikomu. Ta představa ho samotného vyděsila. Jenže Marcela si jeho napětí vyložila úplně jinak.
„Když se ti tolik líbím a nic neřekneš tátovi…“ pronesla klidně, bez náznaku studu. „Vždyť jsi jeho mladší kopie. Toho jsem si všimla hned. A jednou všechno zdědíš. O mě se bát nemusíš.“
V hlavě mu problesklo jediné: To se snad zbláznila. Raději mlčel. Lidé jako ona mluví sami dost.
„Napadlo mě,“ pokračovala, „že bys mu mohl ulehčit. Převzít firmu, zbavit ho starostí. A já bych klidně zůstala s tebou.“
„Navrhujete, abych tátovi tu firmu prostě sebral?“ zeptal se přímo.
„Ale prosím tě, hned takhle tvrdě?“ zatvářila se dotčeně. „Je už unavený, věk nezastavíš. Stačilo by mu posílat podíl ze zisku a mohl by si konečně užívat. Je to přece tvůj otec. Měl bys ho chránit. A jak ho chceš chránit, když se honí od rána do večera?“
O Radimovo dobro jí ale vůbec nešlo. Viděl to naprosto jasně. Jediný, kdo by mohl bez větší námahy přesunout majetek na jinou kolej, byl syn. A mladší muž po jejím boku by byl přece jen atraktivnější než stárnoucí svůdník, který si o sobě myslí víc, než odpovídá realitě.
Zřejmě vsadila na to, že jablko nepadá daleko od stromu.
„Tati, tohle není v pořádku,“ řekl Kryštof pevně, když spolu seděli v Radimově kanceláři.
„A co přesně?“ podivil se Radim Míka.
„Je to na hraně zákona. A za hranou slušnosti.“
Radim mávl rukou. „V podnikání platí jiná pravidla. Dokud po tobě nejdou, bereš, co jde.“
„A když po tobě půjdou?“
„Tak si někde v cizině budeme užívat důchod bez vlasti,“ ušklíbl se.
Když Kryštof dokončil školu, chtěl ho otec okamžitě stáhnout do rodinné firmy. Jenže právě při tomhle rozhovoru se jejich představa o společné budoucnosti rozpadla.
„Nezlob se, ale takhle pracovat nebudu,“ oznámil mu tehdy.
„Sežerou tě zaživa,“ varoval ho Radim. „Bez milosti.“
„Možná. Ale aspoň se budu moct podívat do zrcadla.“
Radim si ho chvíli měřil a pak povzdechl. „Tak dobře. Dám ti peníze do začátku.“
„Jako půjčku. Se smlouvou a úroky,“ upřesnil Kryštof.
Otec se zasmál. „Ty jsi tvrdohlavý blázen. Dobře. Tak si hraj podle pravidel.“