Zájem médií o Kryštofa Veselého postupně sílil. Psalo se o něm jako o schopném odborníkovi, nikoli jako o bezohledném hráči. O to větší rozruch vyvolala zpráva o jeho zásnubách. Najednou to nebyla další zmínka o technologiích či vývoji softwaru, ale osobní novinka, která se šířila rychlostí blesku.
Jednoho odpoledne se ve dveřích jeho kanceláře objevila Anežka Horáková. V očích měla zjevné napětí.
„Pane Veselý… je tu návštěva,“ hlesla tiše.
„Kdo přišel?“ zvedl Kryštof hlavu od monitoru.
„Váš otec,“ odpověděla téměř šeptem.
Pamatovala si jejich poslední střet. Tehdy Radim Míka v návalu vzteku málem převrátil recepci, jen aby se k synovi dostal. Od té doby z něj měla respekt.
„Pošlete ho dál,“ řekl klidně Kryštof.
Dveře se otevřely a Radim vstoupil překvapivě tiše. Nepůsobil jako dřív. Místo sebejistého podnikatele stál v místnosti unavený muž. Posadil se na obyčejnou židli, přestože kousek dál bylo pohodlné křeslo. Kryštof si všiml, jak otec pohubl, ramena měl svěšená a tvář pobledlou.
„Ahoj, synu,“ promluvil zastřeným hlasem.
„Ahoj, tati,“ odpověděl Kryštof a bodlo ho svědomí. Uvědomil si, že se za celé měsíce ani jednou nezeptal, jak se otci vede. „Jak se držíš?“
Radim sebou nepatrně trhl, jako by tu otázku nečekal. Rozhlédl se kolem, pak se pokusil o úsměv. „Žiju. Otřáslo to se mnou, ale přežil jsem.“
Chvíli si třel dlaně, jako by mu byla zima.
„Přišel jsem se omluvit,“ začal po pauze. „Tehdy jsem tě podezíral kvůli Marcele Fialaové. Nemusíš mi odpustit, ale musel jsem to říct. Mrzí mě to.“
Zhluboka se nadechl. „Nevzala si mě z lásky. Spojila se s mým dávným rivalem, aby mě připravila o firmu. Polovinu získala, plus majetek, který jsem na ni přepsal. Ne všechno, ale dost.“
Kryštof se pousmál, tentokrát bez ironie. „To se stává.“
„Mohl jsem se soudit,“ pokračoval Radim. „Podat žalobu, hnát to přes úřady. Něco bych možná vybojoval. Ale neudělal jsem to. Beru to jako cenu za vlastní zaslepenost.“ Promnul si kořen nosu. „Zaplatil jsem za svou ješitnost. A ještě můžu být rád, že mě to stálo jen peníze.“
„Hlavní je, že to neskončilo hůř,“ řekl klidně Kryštof. „Zlobu v sobě nenosím. Jestli potřebuješ slyšet, že ti odpouštím, tak tedy ano – odpouštím.“
Radimovi viditelně spadl kámen ze srdce. „Dočetl jsem se, že se chceš ženit,“ nadhodil opatrně. „Je to tvoje věc. Jen si dej pozor. Lesk někdy klame. Člověk se zamiluje do obrazu a přehlédne, co je pod ním. A pak může přijít o víc, než si myslí. Já málem přišel i o tebe.“
Kryštof se lehce zasmál. „Tati, nepromítej do mě svoje chyby. Jsme každý jiný.“
Na okamžik zvážněl. „Lucie Mlynářová nemá s Marcelou nic společného. Připomíná mi mámu – rozumná, přemýšlivá, pevná. A krásná,“ dodal s jemným úsměvem.
Radim přikývl, ale hned dodal: „Jen ji nepouštěj do svého podnikání.“
Kryštof se rozesmál otevřeně. „O to se bát nemusíš. Lucie má vlastní firmu. Ze všeho, co mám, stojí jen o mě.“
„Tak vám přeju štěstí,“ řekl Radim tiše. „A kdyby něco, budu poblíž. Nerad bych tě viděl opakovat moje přešlapy.“
„To je od tebe hezké,“ přikývl Kryštof. „Aspoň víš, kde ses spletl – a můžeš na to upozornit ostatní.“
Tím jejich rozhovor na tohle téma skončil. Už se k němu nikdy nevrátili. Nešlo jen o odpuštění. Šlo o vyrovnání účtů se životem. Každý totiž nakonec nese odpovědnost za vlastní činy – a sklízí přesně to, co sám zasel.