„Ty jsi Karolína Tkadlecová?“ oslovila u školní brány dívku cizí žena, kterou nikdy předtím neviděla.
Dvanáctiletá školačka zpozorněla. „Možná,“ odpověděla opatrně a instinktivně ustoupila blíž ke kamarádce. Odmalička jí doma vštěpovali, že s neznámými lidmi se do řeči nedává.
„Pojď kousek stranou,“ vyzvala ji žena a bez ostychu ji chytila za zápěstí, aby ji odtáhla směrem pryč od cesty k domu.
„Pusťte mě!“ vykřikla Karolína tak hlasitě, že se několik kolemjdoucích otočilo. Neznámá podrážděně sykla, ale ruku nakonec uvolnila.
„Jak chceš. Klidně to vyřídíme tady,“ prohodila Ivana Jelínková a z kabelky vytáhla cigarety i zapalovač. „Nebude to na dlouho. Vyřiď své matce, že si má ještě dnes sbalit všechny věci a vyklidit byt. Tvůj drahý tatínek bude odteď bydlet se mnou a s mými dětmi.“
„A co my?“ hlesla zmateně Karolína, která jen stěží chápala, co jí ta žena vlastně oznamuje. Znamená to, že ji táta přestal mít rád?
„Kam půjdete, to je mi jedno. Postarejte se o sebe samy. Mě se to netýká,“ odbyla ji chladně.
Karolína se rozběhla domů, co jí síly stačily. Z nebe se mezitím spustil déšť, který se během chvíle změnil v prudký liják, ale ona ani nepomyslela na to, že by otevřela deštník. Za deset minut stála úplně promočená přede dveřmi a zběsile mačkala zvonek.
„Už jdu!“ ozval se zevnitř příjemný hlas. „Vydrž chvilku, vždyť už otevírám!“ Dveře se rozletěly a Natálie Kratochvílová spatřila svou uplakanou dceru. „Karolínko,“ vyhrkla polekaně, „proboha, co se stalo?“
Dívka však neodpovídala, jen se jí třásla ramena a oči měla plné slz.