Karolína se nezmohla na souvislou větu. Jen se zoufale přitiskla k matčině hrudi a přerývaně vzlykala, jako by se bála, že když ji pustí, všechno se definitivně rozpadne. Natálie jí bezradně přejížděla dlaní po vlasech a hlavou jí vířily ty nejčernější představy.
„Maminko…“ vypravila ze sebe dívka mezi nádechy. „Táta… už mě nemá rád?“
Natálii bodlo u srdce. „Proč by sis něco takového myslela?“ zeptala se tiše, i když jí po zádech přeběhl mráz. Copak se k ní doneslo něco, co mělo zůstat jen mezi dospělými?
„Nějaká paní… čekala před školou,“ šeptala Karolína a pevně svírala matčin kabát. „Říkala, že si máme sbalit věci… že ona teď bude bydlet s tátou…“
Natálie si těžce povzdechla. Tohle si pro dceru nepřála. „Chtěla jsem ti to říct jinak,“ přiznala se zlomeným hlasem. „Měla jsem s tebou mluvit dřív. Odpusť mi. S tatínkem se opravdu rozcházíme. Ale to přece neznamená, že by tě přestal milovat.“
„Ať zůstane s námi!“ rozplakala se Karolína ještě víc. „Je to můj tatínek!“
„Pořád jsi ještě tak malé děvčátko,“ zašeptala Natálie a pevně ji objala.
Později skládala poslední věci do krabic. Vladimír Tkadlec postával opodál, vyhýbal se jejímu pohledu a snažil se být co nejméně nápadný. Před půlhodinou si vyslechl víc než dost. Samotný rozchod už byl mezi nimi dávno uzavřenou kapitolou. Skutečný problém spočíval v tom, jakým způsobem se o všem dozvěděla jejich dcera. Karolínu museli uklidňovat léky, její záchvat byl tak silný, že se nemohla nadechnout.
Natálie se k němu otočila s očima plnými výčitek. „Slíbil jsi mi, že si s Karolínou sedneme a všechno jí v klidu vysvětlíme. A místo toho ji u školy zastaví cizí ženská a začne jí vykládat takové věci?“