„Ivana už to prostě nevydržela,“ snažil se Vladimír Tkadlec nejistě hájit svou novou partnerku. „Čekala dlouho… zkus se na to podívat i z její strany.“
„Z její strany?“ vybuchla Natálie Kratochvílová dřív, než stačil domluvit. „Kdyby přišla za mnou, neřeknu ani půl slova. Ale ona si troufne zastavit moji dceru před školou. Moji holku!“
„Teď už s tím stejně nic neuděláme,“ koktal Vladimír a uhýbal pohledem. „Stalo se. Pomůžu ti aspoň s věcmi.“
„A mám ti za to ještě poděkovat?“ rozhodila rukama. „Nezapomeň, že odcházíš ode mě, ne od Karolíny Tkadlecové. Budeš za ní jezdit a chovat se, jako by se nic nestalo. Ale výhradně tady u nás nebo někde venku. Tu ženu u svého dítěte vidět nechci.“
„Dobře, jasně,“ přikyvoval rychle a bral do rukou tašky. „Jak chceš.“
Uplynulo šest let. Zpočátku Vladimír sliby dodržoval – bral dceru na výlety, nosil jí dárky a výživné posílal bez zpoždění. Jenže s každým dalším rokem jeho zájem slábl a návštěvy řídly.
Nakonec jeho existenci připomínaly už jen pravidelné platby. Ty však skončily ve chvíli, kdy Karolína dosáhla plnoletosti. Otec jí dokonce ani nepopřál k narozeninám. Zavolala jen Ivana Jelínková a s jízlivým tónem do telefonu poznamenala, že je konečně ráda, že už nemusí posílat „její“ peníze kdovíkam. Karolína ten večer proplakala do polštáře a oslavu to nenávratně poznamenalo.
Uběhly další dva roky. Právě když Natálie slavila kulaté jubileum, rozezněl se telefon. Na displeji svítilo neznámé číslo a po přijetí hovoru se ozval cizí mužský hlas.