Muž na druhém konci linky tehdy oznámil, že Vladimír Tkadlec tragicky zahynul při nehodě a že jeho dcera má nárok na dědictví. Ta zpráva všechny zaskočila. O několik dní později už seděly v kanceláři notáře.
Ivana Jelínková vstoupila do místnosti bez pozdravu a sotva se posadila, spustila zostra: „A co tady vůbec chcete?“ obořila se na Karolínu Tkadlecovou, aniž by brala ohled na přítomného notáře. Ten si významně odkašlal, aby si zjednal klid. „Tak spusťte, ať to máme za sebou. Děti mám doma samotné,“ dodala netrpělivě.
„Jak si přejete,“ odpověděl suše a rozlepil obálku. V očích mu přitom problesklo cosi, co připomínalo pobavený odstup.
Začal číst: „Já, Vladimír Tkadlec, ročník 1964, bytem…, tímto odkazuji veškerý svůj majetek, ať už se nachází kdekoliv a má jakoukoli podobu, své dceři Karolíně Tkadlecové.“
„Prosím? Karolíně?“ vyjekla Ivana. „A co já? A moje děti?“ Její hlas přešel téměř do hysterického tónu.
Notář zaklapl desky. „Závěť byla sepsána před rokem a splňuje všechny zákonné náležitosti. Samozřejmě se můžete obrátit na soud, ale obávám se, že bez šance na úspěch.“
Karolína, která dosud mlčela, se náhle zasmála. Nebyl to veselý smích, spíš úleva po letech ponížení. „Víte, řeknu vám totéž, co jste kdysi řekla vy mně. Ještě dnes si sbalte věci a opusťte MŮJ byt.“
„A kam máme jít?“ vykřikla Ivana zoufale.
Karolína pokrčila rameny. „To už není moje starost.“
Když vyšla ven na ulici, zhluboka se nadechla chladného vzduchu. V hrudi ji hřál zvláštní klid. Táta ji přece jen neopustil. Svým posledním rozhodnutím jí dokázal, že na ni nikdy nepřestal myslet.